Lezení nevidomých dětí na umělé
stěně
Pavel Vojtík, Gabriela Součková
Katedra sportů v přírodě, FTVS UK v Praze
Úvod
Sport a pohybové aktivity jsou velmi důležité pro psychosociální a fyzický rozvoj nevidomých lidí. (5) Lezení je rozšířeným sportem mezi zdravými jedinci, ale nyní se začíná uplatňovat i mezi nevidomými. Lezení, a to hlavně lezení na umělé stěně, je jednou z mnoha pohybových aktivit, které přispívají k socializaci a rozvoji osobnosti nevidomých.
Rozvoj lezení a začleňování lezení do vyučovacího procesu na školách a v mimoškolních aktivitách je podpořen zvyšující se popularitou tohoto sportovního odvětví, výstavbou nových umělých lezeckých stěn ve školách a mimoškolních organizacích (DDM), studiemi potvrzujícími lezení jako fyzicky všerozvíjející pohybovou aktivitu a jako kompenzační cvičení. (2,3) Oblíbenost lezení je také podmíněna chápáním lezení jako dobrodružné aktivity s prvky rizika . Velká touha dětí zkusit si lezení pramení z atraktivnosti prostředí, ve kterém se lezení realizuje. (1,4)
Tělesná výchova je, jako předmět pro zrakově postižené jedince, velice důležitá. Tělesná výchova vytváří předpoklady pro správný a harmonický rozvoj fyzických funkcí dítěte. Patří sem zejména správné držení těla, správné pohybové návyky, správná koordinace jednotlivých svalových skupin a samostatná motivace k pohybu. Dále je důležitá správná svalová relaxace a udržování a zvyšování fyzické kondice. (8)
Cíl příspěvku
Cílem našeho příspěvku je prezentace základních poznatků a zkušeností z dlouhodobé spolupráce a pořádání kurzů pro nevidomé děti. Zaměřujeme se především na odlišnosti od lezení zdravých jedinců, čím je lezení nevidomých dětí specifické.
Bezpečnost a
organizace na stěně
Zrakový analyzátor je nejdůležitější orientační a koordinační orgán při pohybu člověka v okolním prostředí. Orientace nevidomých spočívá především na vjemech sluchových a hmatových. Činnost zrakového analyzátoru však nelze i přes značné kompenzační možnosti dalších analyzátorů plnohodnotně nahradit. Z těchto skutečností vyplývají některé odlišnosti v procesu osvojování si pohybových dovedností i v rozvoji pohybových schopností.
Pro lezení na stěně považujeme za velmi důležité znát úplně a pravdivě zdravotní stav dítěte.
U jednotlivců můžou být kontraindikovány činnosti spojené s prudkými pohyby nebo nárazy, rychlé spouštění dolů, pády při vyvádění cest. Při těchto činnostech může dojít k vzestupu nitroočního tlaku a překrvení cévního řečiště.
Tělocvična s umělou stěnou je ideálním místem pro seznamování dětí se základy lezení. Je prostorná, nebrání volnému pohybu nevidomých dětí. Nevidomé dítě se velmi rychle naučí orientovat v tělocvičně. Bezpečnostní zásadou, kterou se musí naučit dodržovat jak děti, vidomé i nevidomé, tak všichni učitelé, je dbaní na pořádek a ukládání všech věcí na své místo.
Pro mnoho dětí je horolezecká stěna něco nového, neznámého. První věcí co uděláme po příchodu na stěnu, je důkladné seznámení dětí se stěnou a podrobný popis stěny.
Pro úplné začátečníky je vhodné začít s výukou na zemi v tělocvičně. U nevidomých začátečníků provádíme vlastní výuku lezení formou „lezení s vidomými“.
Nevidomí mají při lezení často potíže udržet stabilní pozici, udržet se na stěně. Smysl pro toto udržení podporujeme především hlasem, mluvením na nevidomého. Je také vhodné lézt vedle nevidomého lezce a doprovázet ho. Umožňuje to stálý kontakt či dotek s nevidomým dítětem. Usnadňuje to také komunikaci.
Charakteristika
lezení nevidomých
Výuku lezení nevidomých dětí se snažíme v maximální míře optimalizovat organizačně, využitím pomůcek, volbou přístupů a metod tak, aby se výsledek motorického učení lišil od výstupu u běžné populace jen zcela nepodstatně.
V prvé řadě musíme vidět cíl našeho snažení. Zda-li nevidomé děti lezou aby se začlenily mezi zdravé děti, ztratily ostych, překonaly sami sebe, zlepšily své motorické schopnosti nebo lezecké dovednosti atd. Tomuto cílu podřizujeme celý didaktický proces.
Ve výuce lezení je cílem v první fázi adaptace na prostředí umělé stěny a šířeji na podmínky motorického učení – orientace v prostředí okolo stěny a na stěně, vedení lezeckým učitelem, kontakt s ostatními dětmi. Ve druhé fázi výuky je hlavní zvládnutí základních znalostí a dovedností pro vlastní lezení a základních lezeckých dovedností.
Velice vhodné je k nácviku lezeckých dovedností využívat různých her. Mezi hry zařazujeme i různé soutěže, které podporují motivaci dětí, rozvíjejí vytrvalost, přesnost či rychlost. Zároveň při hrách rozvíjíme sílu, rovnováhu, obratnost, odvahu, ale také taktiku a nápaditost.
I u výcviku nevidomých dětí platí zákon účinku. Je potřeba mít pocit uspokojení, pociťovat úspěšnost svého cvičení a snažení. Čím rychleji a účinněji se úspěch projeví, tím větší zájem bude o další výcvik.
Při lezení se první uplatňují zrakové podněty. Lezec vidí chyty či stupy, vnímá jejich tvary a vzájemné seskupení. Za zrakovým podnětem následuje pohybový podnět. Pohyb je veden směrem, který si lezec určí zrakem. Ruka tedy směřuje k předem vybranému chytu. Toto pravidlo ovšem neplatí u nevidomých lezců. Nemůže si předem promyslet kudy se vydá. Poté, co se ruka dotkne stěny nebo chytu, uplatňují se hmatové podněty. Lezec cítí tvar, chlad, teplo, hrubost nebo vlhko. Vidomý lezec ruku již automaticky nastavuje podle tvaru, umístění a velikosti chytu. Nevidomý lezec má tuto úlohu o něco těžší. Jelikož nevidí, jaký má chyt tvar, může ruku směrovat do nejideálnější pozice k držení chytu až poté, co ho cítí pod rukou.
Ku prospěchu nevidomých lezců je naopak jejich již zmiňovaný výraznější hmatový cit. Jejich schopnost najít si i na hladké stěně možnost k uchycení, je pro nás vidomé někdy až neuvěřitelná. Vidomý lezec se raději natáhne dále na lepší chyt, než aby byl nucen držet chyt malý. To lze ale jen, je-li možné předem načíst si stěnu. Ale pokud nebudeme na nevidomého lezce mluvit, tomu nezbývá, než se s malým chytem spokojit. Mnohdy totiž nemá sílu najít si chyt lepší. Úbytek sil by byl větší, než když použije k dalšímu postupu chyt malý. Proto je u nevidomých patrný rozdíl v umu udržet se téměř na čemkoliv. Také jsou schopni velice dobře identifikovat hmatem přesný tvar chytu a dalo by se říci, že lépe vnímají strukturu stěny. Stěnu jakoby kopírují, celá jim projde pod rukama, a oni ji hmatem vnímají, „vidí“.
Takže když nám nevidomý lezec řekne, že ví, jak cesta vypadá, že ji „viděl“, ale myslí tím opravdu to, že ví, jak daná stěna či cesta vypadá.
Čas strávený na stěně, je delší než u vidomého lezce. Nevidomý lezec na dané cestě musí vždy vydat větší množství energie a úsilí. Vylezení stejné cesty vidomým a nevidomým lezcem není při hodnocení obtížnosti pro oba stejné. Lze tedy říci, že díky výše zmíněným odlišnostem roste stupnice obtížnosti pro nevidomého trochu progresivněji než pro vidomého lezce.
Zvláštnosti lezení
vidomých a nevidomých dětí
Je nutné, aby se dítě adaptovalo na nové prostředí lezecké stěny. Dále se musí adaptovat na základní lezecké dovednosti, nové zvukové počitky, kontakt s ostatními dětmi, naučit se komunikovat řečí lezců atd. Čím dokonalejší je adaptace na prostředí výuky lezení, tím rychlejší je průběh následného procesu motorického učení. Nelezci musejí nejprve ovládnout své nepříjemné pocity spojené s vnímáním a prožíváním odlišností prostředí stěny, lezení, pohybu ve výškách od jim běžného životního prostředí. Adaptaci je nutné zvládnout do té míry, aby začátečníci byli schopni se od negativních pocitů odpoutat a koncentrovat se na plnění úkolů výuky. Dítě potřebuje čas k získání důvěry, žádnou činnost nesmíme uspěchat.
Děti musí vytvořit dvojice, ve kterých bude jedno dítě vidomé a druhé nevidomé. Není možné, aby spolu z počátku lezli dva nevidomí lezci. Ve skupině lezců, které jsme vedli, jsme dali nevidomým dětem možnost přivést si na lezecký kurz svého vidomého kamaráda či sourozence. Předpokládáme, že pro souhru lezeckých dvojic bude výhodné, když se děti budou znát. Není nutné, aby se dvojice přímo znala, ale bude vhodnější, když vidomé dítě bude už z předešlých zkušeností vědět, jak se chovat k nevidomému kamarádovi.
Při výuce nevidomých se velice osvědčuje metoda osahání. Nevidomé dítě se takzvaně „dívá rukama“. Proto je vhodné, když učitel zaujme pozici, kterou požaduje po nevidomém dítěti a dítě si ho rukama prohlédne, osahá, může se přesvědčit, jak má nastavené chodidlo na stupu, nebo jak drží chyt. Osahá si také nastavení kolenou, postavení pánve a trupu. Je to metoda možná pro vidomého zvláštní, ale nám se při tréninku nevidomých dětí osvědčila.
Děti se musí před každým lezením zkontrolovat samy a poté navzájem. Vidomý nejdříve u sebe zkontroluje správné oblečení do sedacího úvazku, jeho přezky, správné navázání, popřípadě správné provlečení lana jistícími prostředky a poté se podívá na spolulezce a zkontroluje totéž. Totéž provede nevidomý lezec u sebe sama. Kontrolu provádí hmatem. Po důkladném výcviku a tréninku i nevidomé dítě pozná, zda je lano správně navázáno, rozezná i několik typů uzlů. Dále si samo zkontroluje správné zapnutí všech přezek. Nevidomé dítě hmatem již nekontroluje svého vidomého spolulezce, ten se zkontroluje sám. Před vlastním lezením oba ještě zkontroluje učitel. Při žádné z těchto činností nespěcháme.
Při kurzu jsme si všimli, že kontrolu sama sebe provádí nevidomý mnohem důsledněji než vidomý. Je to dáno zřejmě tím, že nevidomé dítě si uvědomuje, že jedinou jeho kontrolou o správnosti zajištění je právě hmat. Při výuce i vidomé děti vedeme k tomu, aby při kontrole používaly také ruce. Je vhodné, aby se dítě naučilo jakoukoli nepřesnost zjistěnou samokontrolou samo napravit.
V počátku nácviku jištění stojí u každého dítěte učitel. Učitel sleduje dítě jak jistí a v případě nějakých nepřesností mu radí či pomůže. Plní tedy roli druhého jističe. Jištění spolulezce může provádět i nevidomý, ale jen jistění „top rope“ a to po důsledném a vytrvalém tréninku.
Pokud se lezec blíží k obtížnému kroku, hlásí svému jističi, ať mu věnuje zvýšenou pozornost. Upozorňuje ho na to, že má před sebou těžký krok a je možné, že nastane pád. Jistič na to musí reagovat plným soustředěním a očekáváním pádu lezce. Jistí-li nevidomý, i třeba zkušený lezec, je nutné, aby ho lezec o všem informoval. Je dobré průběžně mu hlásit, jak to s výstupem vypadá, jestli je potřeba lano dobrat či povolit.
Jistič, který spouští nevidomého lezce, mu hlásí, když se blíží k zemi. Nevidomý sice pozná, že je kousek nad zemí, orientuje se podle sluchu, ale přesto je komunikace základ, a proto ji stále dodržujeme. Spouštění se provádí pomalu a plynule.
Při kombinaci vidomý jistič a nevidomý lezec jsme zaznamenali tendence vidomých jističů dobírat své nevidomé partnery více a razantněji. Je to zřejmě skrytá snaha svému nevidomému partnerovi co nejvíce pomoci. U nevidomých je to naopak prvek stresující. Nevidomý takzvané „vytahování“ chápe jako popohánění. Začne být nejistý, snaží se cestu co nejrychleji dolézt, aby nezdržoval. Dále se může objevit druhá možná reakce nevidomého a to vzdání cesty. Nevidomý má pocit, že na cestu nemá a tak si odsedne do lana, i když má ještě dostatek sil. Tento druhý případ je závaznější v tom, že často u dětí vyvolá pocit, že jim to nejde a nepůjde, že už lézt nebudou.
Vždy je nutné brát v úvahu, že při výcviku nevidomých dětí potřebujeme alespoň o 1/3 delší čas než při výcviku zdravých dětí.
Proces motorického
učení lezeckým dovednostem
Při nácviku dílčích lezeckých dovedností a následných lezeckých technik musíme vždy vše nejprve vysvětlit slovně. Nesmíme užívat vět a slov, pod kterými si dítě nemůže nic představit. Dítěti podrobně vysvětlíme činnost a poté ji sami provedeme tak, abychom mu umožnili ji sledovat a vnímat prostřednictvím doteku a hmatu. Snažíme se co nejlépe přiblížit daný úkol tak, aby si dítě mohlo na základě jemu dostupných sluchových, hmatových a propriocepčních podnětů udělat vlastní představu o požadovaném úkolu. Pro první představu konkrétního pohybu je velice vhodná výuka formou vedení pohybu a dopomoc při provádění daných pohybů.
Pamětní pohybové představy (dovednosti) se vyvolávají při opakovaném lezení stejné cesty. U nevidomých jsou pamětní pohybové představy a schopnost zapamatovat si rozložení chytů a stupů relativně přesné. Někdy nám může připadat, jakoby chyty viděl, protože na ně míří s velkou přesností. Je to schopnost typická pro nevidomé lezce. Hmat je jejich očima.
Dokonale si dovedou zafixovat, jak daleko jsou chyty a stupy od sebe a v kterých místech je mají hledat. Tak jak stěnu vnímá vidomý zrakem a utváří si pamětní stopu, tak stěnu vnímá nevidomý hmatem a utváří si pamětní stopu trvalejší. (6)
Je dobré, aby lezci lezli na cestách pohybově pestrých, jelikož zde se pamětní pohybové stopy obohacují o nové možné pohybové prvky. Obohacování a upevňování představ může probíhat též formou verbální.
Rozvoj pohybových vjemů (schopností) a rozvoj pohybové představivosti (dovedností) můžeme nacvičovat již v tělocvičně, a to formou různých her a činností na nářadí.
Důležité zdroje
informací pro utvoření pohybové představy:
Na základě popisu cesty vidomým spolulezce si nevidomý lezec utváří pohybové
představy. Představa pohybu není nikdy tak přesná jako u vidomého člověka, ale funguje obdobně. Nevidomý člověk neužívá zrakových vjemů, ale o to více využívá smyslů sluchu,
vestibulárního a proprioceptivního aparátu.
Vjemy z vestibulárního aparátu nás informují o poloze hlavy a těla v prostoru,
o směru tělesného pohybu, o pohybovém zrychlení a zpomalení.
Proprioceptivní vjemy jsou počitky, jejichž prostřednictvím si uvědomujeme své
vlastní tělo, jeho polohu (včetně jeho částí), změny poloh a svalová úsilí potřebná
pro takové změny. Patří sem i vnímání bolesti jako signál svalové únavy a možného
poškození hybného aparátu, dále pak počitky kožních smyslů, které nás informují
o kvalitě úchopu, chytu a stejně tak o kvalitě opory o stup. (7)
Literatura
Summary
Climbing of blind children at the artifitial
wall
Pavel Vojtík,
Gabriela Součková
Sport and movement activities are very important for
psychological and social development of blind people. Climbing is a wide spread
sport activity for health population and now also for the blind. Climbing of
blind children has a lot of specifics different from health population. It puts
heavy demands on adaptation of the blind to the environment of an artificial
wall, basic climbing skills, sense of touch instead of sense of vision, etc. Climbing improves defective posture –
so-called “safety stance”, which is mostly normal posture of the blind
children.
Key words: Climbing,
blind, artifitial wall, adaptation.