Intelekt a demokracie

 

K. Čapek, 1934

 

Užívám nerad slova dekadence. Myslím, že podle mínění pesimistů byl svět v úpadku od toho dne, kdy byl stvořen, a že už Adam pochmurně tvrdil svým synům, že to jde s lidstvem katastrofálně dolů, dávaje najevo vážné obavy, kam to takhle dospěje. Mám za to, že bychom název „dekadence" mohli rezervovat projeden životní stav: pro chuť k zániku. Dekadenti z fin de siècle se kochali v představě, že spočívají choře a zají­mavě na smrtelném loži přezrálé a vysílené kultury. Intelekt se ocitá ve stavu dekandence, je-li přitahován silami, jež zna­menají jeho konec. Dekadentní je intelekt, který touží poddat se iracionálním démoniím, ať je to vůle, pud nebo podvědomí, davové pohnutky nebo síla násilnická; je dekadentní proto, že sám chce svému konci. „Verachte nur Vernunft und Wissenschaft, so hab' ich dich schon unbedingt," praví Mefistofeles.

Můžeme těžko bránit lidem, kteří se z únavy nebo pro ně­jakou jinou legraci rozhodli odříkat se rozumu. Nejsme tak starozákonní, abychom pro hříchy intelektuálů přivolávali zkázu na lidstvo ; bohužel však otázka, co bude s intelektem, se netýká jenom intelektuálů, nýbrž do velké míry osudu lid­ského rodu.

*

Dovoluju si tvrdit, že s osudem intelektu je spojen osud de­mokracie. To není dějinná náhoda, že novodobá demokracie vznikla právě v Anglii, kde filosofie nastolila zdravý rozum a zkušenost; není náhoda, že se francouzská revoluce zrodila z rozumového osvícenství. Tím není řečeno, že demokracii vynalezli filosofové; tak jednoduché to není; spíš demokracie i rozumová filosofie jsou výrazem téhož stavu ducha, téhož životního optimismu, který důvěřuje, že i poznání i řízení sku­tečnosti je věc rozumu, to jest zkušeností a důvodů každému přístupných. Filosofický požadavek svobody myšlení odpovídá přesně demokratickému požadavku svobody jedince. Co je pro myšlení svobodná kritika, to je pro demokracii veřejná kontrola. Ani rozum, ani demokracie nepřijímá nic z titulu autority, nýbrž podrobuje to svému zkoumání; neopírá se o moc imperativní, nýbrž o souhlas.

Abychom si ušetřili lacinou námitku : to ovšem neznamená, že demokracie, tak jak je, je ve všem všudy racionální nebo že, řekněme, parlament se nám jeví jako Chrám Rozumu. I v tom jde demokracie cestou rozumového poznání: že je věčně neho­tová, že nás pořád zklamává a nutí nás ustavičně se vyrovná­vat s novými a novými zkušenostmi. Nebudeme považovat demokracii za dosažený ideální stav, nýbrž za věčný úkol, tak jako věčným úkolem je poznání. Nečekejme od ní, že nám na všecko odpoví nebo že má po ruce remeduru na kteroukoliv naši bolest a svízel. Demokracie právě znamená, že jsme se zřekli zázraků a čarování; každý její krok dál se musí platit značnou námahou a trpělivostí. I demokracie bývá zneužito, jako se rozumu zneužívá k všelijakému chytráctví; ale což je na tomto světě něco chráněno před zneužitím?

Neprovádím komparaci; míním striktně a poctivě, že rozum a demokracie pocházejí z jednoho pytle. To není náhoda, že se každé zrušení demokracie obrací tak radikálně proti zá­kladní pozici rozumu, to jest proti svobodě myšlení. Není ná­hoda, že je-li demokracie povalena, děje se to mocnostmi proti- rozumovými, ať je to třídní chiliasmus, mystika rasy, imperia- listický voluntarism nebo co ještě jiného. To, co zásadně a zarytě stojí proti demokracii, je démonokracie, uctívání model, vláda kultických vášní. Ta démonokracie ohrožuje demokracii i na jejím vlastním poli; co jiného je partijní vášnivost, uctívání hesel a veškero čarodějství demagogické než vláda vášní a bůžků?

*

Rozumí se, že demokracii lze také (a lépe) definovat v ter­mínech docela jiných: v termínech lásky a úcty k bližnímu, rovnosti a bratrství, dobré vůle a humanity. To je obsah de­mokracie, ale její metoda je rozumová - musí být rozumová, má-li být obecná; demokracie je racionální metoda lásky k lidem. Psal jsem už jednou, že sympatie je heuristicky vy­datnější než nechuť. Kdo má rád přírodu, objeví v ní pravděpodobné víc než ten, komu je lhostejná; kdyby pro člověka byly hvězdy tak irelevantní jako pro žížalu, nikdy by se patrně neoddal hvězdářství a neputoval by vesmírem. Cestou poznání se pro člověka vztah relevance rozšířil z nej užšího okolí na celý vesmír a veškerou skutečnost; cestou demokracie se rele­vantní vztah člověka k člověku* třídu i národ; poznání i de­mokracie jsou vztahy univerzální. Našemu poznání nejsou lhostejný ledy na pólu ani mlhoviny za optickou hranicí re­fraktorů; naší demokratičnosti není lhostejný osud černochů v Libérii nebo hlad dětí v provincii Sečuanu. To neznamená, že budeme diletantsky horovat o hlubinách vesmíru nebo do­jímat se láskou všelidskou; úkoly poznání i demokracie jsou krajně konkrétní; ano, takzvaná drobná práce je stejně typická pro demokracii jako pro poznání. Může se konat dílo poznání na jednom broučkovi a dílo demokracie v jedné chalupě; přesto použitá metoda je obecná a světová. Právě ta meto­dická univerzálnost vřazuje naše poznatky, třeba infinitesi­mální, i naše skutky, třeba nejskromnější, do jednoho společ­ného, světového, nekonečného postupu.

*

To vše neříkám proto, abych velebil demokracii. Tyto kapi­toly jednají o krizi inteligence a intelektu, a v té souvislosti budiž zjištěno, že nálada protiintelektuální je zároveň náladou protidemokratickou. Už po dvě dekády let se ukazuje, že Evropou zmítají síly rozčilené a vášnivé. Nebudeme se domní­vat, že ty síly jsou něco nového; byly tu vždycky, ale patrně byly víceméně brzděny a ovládány pokročilým intelektem Evropy. Selhává-li intelekt, dostanou se k slovu ty druhé síly; i bude civilizovaný národ zpívat veselé písně o krvi, která poteče s nožů; národy a davy budou vedeny lidmi, kteří lépe než jiní dovedou vzbouzet vášně; a protože, jak známo, se různé vášně nemohou navzájem domluvit, může to dopad­nout... ještě hůř, než si doposud dovedeme představit.

Ale pozor, tady jsou námitky. Řekli jsme, že demokracie je vláda principu rozumového. Jenže demokracie se definuje jako vláda lidu; v ní se politika stává věcí davů, a davy, jak známo, se dají nejvíc ovládat a vést vášněmi. Demokracie je řečnívější a patetičtější než například absolutismus; jelikož operuje s ko­lektivitami, dovolává se daleko spíš hromadných citů než individuálních mozků. Je to tak nebo ne? - Ano, je to tak; ale dříve než o tom budeme filosofovat, podívejme se, jak po té stránce vypadají režimy, jež demokracii zavrhly. Oč jsou pate­tičtější, vášnivější a davovější. Oč jsou demagogičtější, oč víc operují s davovými city a davovými hesly. Ve srovnání s nimi se demokracie vyznačují střízlivostí přímo šedivou a vášněmi velmi tlumenými. Tajemství demokracie je, že se v ní davové vášně nakonec vyrovnávají způsobem značně střízlivým; i tomu nejnáruživějšímu dychtění se dostane mezí tím, že ti druzí mají právo chtít a doporučovat něco jiného. I demokra­cie, tak jako intelekt, je váhání mezi alternativami; není na­dána úpornou jednostranností pudu; zahrnuje v sobě kontrolu, kritiku a korekturu, což troje, jak račte uznat, prakticky ruší veškeru vášnivost. Řekl jsem, že demokracie není nadána jed­nostranností; tomu poněkud paradoxně odpovídá úkaz, že její politika je obyčejně ve svém směru stálejší než politika dikta­tur ; nekolísá tak snadno mezi pravostí a levostí, mezi různými aliancemi, plány a prostředky. Proti tomu diktatura se podobá muži, který energicky, radikálně a s okázalou nekompromis­ností šněruje ulici ode zdi ke zdi, zpívaje přitom pochodové písně. Ve své neustálenosti se cesta demokracie podobá vývoji; cesta vůdcovská se podobá dobrodružství; co myslíte, je smysl lidských dějin v tom, aby byly vývojem, nebo aby byly sérií dobrodružných příhod?

Nu ovšem, dobrodružství láká, a láká zejména mladé lidi; i stárnoucí poprda se cítí mladším, jde-li někam za dobrodruž­stvím. Je to patrně věc nervů, rozkoš z napětí, uvolňující pocit rizika, hry a náhody, vybavení potlačených komplexů či co jiného ještě. Jisto je, že žijeme v době poměrné konjunktury pro politická dobrodružství, v náladě politického romantismu; každá revolučnost je víceméně dobrodružná, každý extremis­mus si připadá romantický a kochá se ve své vlastní krajnosti. Mnoho lidí ukájí v politice vlastně svou potřebu vzrušení; proto jdou za tou, která jim slibuje toho vzrušení víc. Velmi mladí nebo naopak velmi usedlí lidé se ponořují do politických vášní asi tak, jako když vcházejí do vykřičených lokálů; dává jim to iluzi bouřlivého a nespoutaného života. Nic plátno, musíme se pokusit jakžtakž analyzovat i dobrodružnost; roze­znejme v ní zhruba dva typy: hráčský a divácký.

1.      Hráčský typ sahá od pohádkového rytíře, který vyjíždí do světa za štěstím, až po hochštaplera. Jeho podstatné rysy jsou: Dobrodruh se dívá na svět jako na svou osobní šanci, jako na příležitost k výhře; ať hraje o čest nebo o prachy, hraje o svůj úspěch a je ochoten mu obětovat cokoliv; někdy i svůj život. Dobrodruhův svět je ve znamení náhody; buď mu štěstí přeje, nebo ne; to je riziko hry. Všecko je hazard, tož jaképak okolky; je zbytečno hloubat o věcech a zkoumat jejich příčiny; stačí vsadit na jednu kartu, a pak ať rozhodne Štěstěna. Usměje-li se, stává se dobrodruh mystikem úspěchu; má pocit, že je vy­volen osudem a věří ve svou hvězdu. Neusměje-li se Fortuna, odchází dobrodruh s lehkým srdcem: Inu, byla to jenom hra. Skutečnost je hra. Možno hrát s davy i národy, s válkami, s čímkoli na světě. Dopadne-li to špatně, kdo může za štěstí ve hře? Ale aby bylo nač spoléhat, je dobře mít svůj talisman, svůj kultický fetiš; tím bývá ledacos, třeba prapor, heslo nebo idea. V případě cyničtějším je dovoleno pomáhat náhodě čím­koliv ; hra va banque má sklon k mravní indiferenci.

2.           Druhý typ, divácký, je obyčejně hromadnější; jde o lidi méně kurážné, kteří nedostatek vlastní dobrodružnosti suplují jakýmsi příživnictvím na veliké hře těch druhých; ti jim do­dávají vzrušení, senzaci a příležitost k vášnivé účasti, a za to jsou sledováni a milováni; nosí se jejich barvy a jde se za jejich prapory. Paradox celé věci je, že je to „jenom" hra, a přesto je brána strašně vážně; co chcete, ve staré Byzanci se dály občanské války a státní převraty pod barvami cirkusových týmů. I pro typ divácký se skutečnost stává hrou: hrou krajně vzrušující, ale přece jenom hrou, něčím, co tu je jenom pro naši senzaci a naše vášnivé stranění. Je to náhražka skutečnosti, vlastního konání - i sebeuplatnění. Život iluzívní. A zaseje tu; ten faktor nahodilosti, který je přemáhán držením palce, fanděním a straněním; stranění je jakési čarování, které chce mít vliv na výsledek hry. A zase jde s sebou víra v talismany, hesla a barvy. Hra má tytéž psychologické zákony, ať jde o hráče nebo jejich publikum.

Takové hře, pokud jde o politiku, svěřují někdy národy svůj osud a osud vzdělaného světa.

*

Není pochyby, politické strany hrají hru, a každá by chtěla, aby měla celou hru ve svých rukou; ale demokracie není hra. Demokracie je metoda, jak uvádět iracionální faktory na ro­zumovou výslednici tím, že je koordinuje a kontroluje. Dělá totéž dílo, jaké koná intelekt s našimi zkušenostmi, city a po­hnutkami : zachází s nimi jako s objekty, které lze srovnávat a kontrolovat. Demokracie, tak jako intelekt, je nekonečný postup objektivizace. Tím sleduje generální linii lidského ducha.

Selhal intelekt a rozpoutaly se síly vášnivé; dnes už vidíme, že vedou co nejblíž ke katastrofám. Selhal opravdu, nebo byl netrpělivě a unaveně opuštěn? Copak se může přestat myslit a poznávat? Selhali intelektuálové, selhali vzdělanci; nejen andělé, i duchové lidští mohou padnout. Bez jejich spoluviny by intelekt nemohl ztratit své místo v čele vývoje; bez jejich spolupráce se na ně nevrátí. Je do veliké míry v jejich moci, jakou noetikou, jakým duchem budou řízeny dějiny. Mnoho záleží na tom, kde budou stát: zda na frontě intelektuální nebo protiintelektuální. A v tom jde o mnohem větší causu než o jejich vlastní.

1934

Z knížky

Karel Čapek

Místo pro Jonathana

Praha : Symposium, 1970