FLORBAL

SYSTEMATIKA FLORBALU

Florbalové utkání je v celém svém průběhu naplněno neohraničeným počtem pohybových aktů, herních činností, herních kombinaci a standardních situací. Předpoklad jejich úspěšné realizace tvoří základní herní potenciál konkretizovaný hráčským postojem a funkční lokomocí, flexibilním úchopem a ovládáním (manipulací) hokejky.

I. HRÁČSKÝ STŘEH A ÚCHOP HOKEJKY
Základní postoj ve florbalu, tzv. hráčský střeh, je obdobný postojům, se kterými se setkáváme i v jiných SH. Hráčský střeh, umožňující vstřícně reagovat na změnu herní situace, zaujímá florbalista na pokrčených nohách v šíři ramen a s natočením směrem k soupeři, váha těla spočívá na přední části chodidel. Trup, těžiště a hlava jsou v ose mírně nachýleny vpřed. Dle herní situace zaujímá hráč rozdílný hráčský střeh, obranný nebo útočný. Obranný postoj je vyjádřen bočným natočením hráče vůči soupeři a nižším těžištěm těla. Při útočném postoji hráč zaujímá naopak pozici spíše čelnou a celkově vyšší.

Úchop hokejky u většiny hráčů určuje lateralita. Praváci tak drží hokejku převážně vlevo (horní ruka je pravá) a naopak, leváci drží hokejku po své pravé straně (horní je levá). Konec hokejky svírá hráč relativně pevně v dlani, naopak spodní rukou drží hokejku volněji. Podle herní situace svírá hokejku oběma, nebo jednou rukou (horní).

Didaktika (EM): usilujeme o přirozenou fixaci hráčského střehu, správný a variabilní úchop (horní konec v dlani, posun dolní ruky), o lokomoci na předních částech chodidel, herní mobilitu s hokejkou. Pozor na nadměrné a neúčelné předklánění trupu, které se u začátečníků často objevuje v úsilí lépe kontrolovat míček.
Video 3 střeh/úchop

II. HERNÍ ČINNOSTI
Základem herních činností (dále HČ) jsou naučené pohybové dovednosti ve funkčním vztahu k realizaci cílového pohybu. Vnější projev každé HČ je souběhem motorické dovednosti (způsob a úroveň provedení) a taktické dovednosti (herního myšlení). Florbalové HČ jsou přednostně naplněny pohybovými celky (otevřených dovedností), které ve hře převažují, a dále pohybovými akty, které se však ve hře vyskytují omezeně. Teorie florbalu rozděluje herní činnosti (dále HČ) podle součinnosti na HČ individuální (jednotlivce), skupinové (herní kombinace) a týmové (herní systémy). Dalšími hledisky jejich rozlišení jsou součinnost hráčů, vztah hráče k míčku a charakter HČ.
Zohledněním zaměřenosti publikace jsou HČ řazeny v textu podle součinnosti.
PP8 Herní činnosti

HERNÍ ČINNOSTI JEDNOTLIVCE (HČJ)
Florbalové HČJ lze vymezit jako dovednosti, odlišující se motorickým obsahem a herním účelem. Obsažný poměr obou stránek dané HČ určuje herní způsobilost jednotlivce a herní situace. Společným znakem převážné většiny těchto HČJ je jejich propojenost v koordinované celky. Pohybově ohraničené činnosti (pohybové akty) se ve hře vyskytují ve formě rozehrání, vhazování, výhozu brankáře ad.
PP9 HČJ

ÚTOK
1. Útočné herní činnosti jednotlivce (individuální)
Individuální útočné HČ směřují v podmínkách utkání do řešení situací, které hráč provádí relativně samostatně.
PP10 útočné HČJ

MANIPULACE S HOKEJKOU
Pocit „míčku a hokejky“, resp. jeho tvorba a rozvoj, je premisou úspěšnosti ovládání míčku. Celkově se jedná se komplex senzomotorických dovedností, které se formují a fixují v individuálně rozdílném intervalu. Specifický pocit míčku a hokejky rozvíjíme v programu prostřednictvím manipulačních cvičení, tzv. florbalovou abecedou.
video 4 Florbalová abeceda

Didaktika (EM): v průběhu vyučovacích jednotek (tréninku), většinou z časových důvodů nevyčleňujeme rozvoji „pocitu“ speciální prostor. Rozvoj pocitu „míček hokejka“ úkolově přenášíme do individuálního tréninkového prostoru každého z hráčů.

Vedení míčkuje herně manipulační dovednost s hokejkou zajišťující ovládání a kontrolu míčku. V praxi existuje řada forem této herní činnosti. Teorie florbalu rozlišuje vedení míčku podle úchopu hokejky, způsobu kontroly míčku, pozice míčku k čepeli hokejky a podle herní situace.
PP 11 vedení míčku
video 5 vedení míčku

Didaktika (EM): při osvojování této herní dovednosti ovládání míčku uplatňujeme DK vcelku. Usilujeme o flexibilní manipulaci s hokejkou (paže, zápěstí, ruce), koordinovaný pohyb, přiklopení (náklon) čepele k míčku a omezení zrakové kontroly míčku.
video 6 kontrola míčku
video 7 trénink vedení míčku

Dribling, jako stranový kontakt míčku a čepele hokejky v opakování, představuje primární herní dovednost hráče pro ovládání a manipulací s míčkem.
Teorie florbalu rozlišuje dva způsoby kontroly míčku pomocí driblování

hokejový dribling (míček střídavě ovládán forhendem a bekhendem stranou čepele), jako základní a ve hře více frekventovaný způsob
florbalový dribling (míček ovládán pouze forhendovou stranou čepele po dráze „ležaté osmičky“) jako herně doplňující forma kontroly míčku (manipulačně náročnější).

video 8 dribling

Didaktika (EM): při osvojování dovednosti driblování využíváme DK vcelku. Usilujeme o omezení zrakové kontroly míčku, průběžný kontakt míčku s čepelí (malá vzdálenost), koordinovaný pohyb zápěstí – paže, odstraňujeme nadměrný předklon trupu. Při florbalovém driblingu usilujeme o kontakt míčku po celé délce čepele (do špičky) a intenzivní rotaci v zápěstí při přetáčení hokejky.
video 9 trénink driblingu

Uvolňování hráče s míčkem je variabilním pohybovým celkem vedeným za účelem zaujetí výhodného postavení pro další činnost (únik, přihrávka, střelba).
Teorie florbalu rozlišuje čtyři základní formy uvolňování s míčkem: kličku, obtočení, prohození a obhození.
video 10 klička
video 11 obtočení

O způsobu uvolnění s míčkem rozhoduje hráč vyhodnocením herní situace dle postavení a vzdálenosti soupeře, spoluhráčů a prostoru, ve kterém se sám v daném okamžiku nachází.

Didaktika (EM): při nácviku této útočné dovednosti využíváme DK vcelku, v případě manipulační obtížnosti, př. obtočení bekhendem, DK po částech. Usilujeme o účelné krytí míčku tělem před soupeřem (linie míček - tělo hráče - soupeř), nezapomínáme také na „klamání“ soupeře, jako efektivní součásti uvolňování s míčkem
video 12 trénink uvolňování
video 13 trénink uvolňování

Střelba je finální herní dovedností hráče vedená s cílem usměrnění míčku do branky.
Teorie florbalu rozlišuje střelbu z hlediskapozice hráče, způsobu provedení, pozice míček - hokejka a podle trajektorie míčku.
PP12 střelba

Didaktika (EM): při nácviku střelby jednoznačně uplatňujeme DK vcelku. Základním způsobem střelby začátečníků je forhendová střelba příklepem, po zvládnutí přistupujeme k forhendové střelbě tahem a střelbě bekhendem. V programu naopak vynecháváme střelbu golfem (bezpečnostní důvody).
Při střelbě přiklepnutím usilujeme o mírné snížení těžiště těla, zasažení míčku středem čepele v úrovni nohy vpředu, o pouze krátké oddálení čepele od míčku, směrování očí hráče k cíli střelby (nesledovat míček).
U forhendové střelby tahem kontrolujeme snížený postoj a přesun těžiště vpřed, náklon čepele k míčku, směrování očí hráče k cíli střelby, využití pružnosti hokejky (tlakem do podlahy), doprovodný pohyb hokejky za míčkem (v setrvačnosti). Pro usnadnění nácviku střelby kopírujeme hokejkou (čepelí s míčkem) dráhu přibližující se písmenu U.
video 14 střelba příklepem
video 15 střelba tahem

Tečování a dorážení míčku tvoří komplex zvládnutých herních dovedností, realizovaný v blízkosti branky soupeře s cílem usměrnění nebo doklepnutí míčku do branky.
PP13 tečování a dorážení míčku

Didaktika (EM): při osvojování této herní dovednosti využíváme DK vcelku v podmínkách PH a MU. Usilujeme o důsledné sledování míčku, „pohotovost“ hokejky, aktivní pohyb v prostoru brankoviště a anticipaci.

Klamání je nedílnou součástí všech útočných ale i obranných HČJ. Ze strany hráče je vedená se záměrem herní dezorientace protivníka, buď odpoutáním se od soupeře, nebo odpoutáním jeho pozornosti.
Didaktika (EM): dovednost „klamat“ je individuální dispozicí a schopností hráče. Předpokladem je alespoň základní úroveň herní způsobilosti, překvapivost a rychlost pohybové realizace. Pro nácvik „klamání“ využíváme prostor PH a MU.

2. Útočné herní činnosti jednotlivce (vztahové)
Druhou skupinu útočných dovedností jednotlivce tvoří herní činnosti vztahového typu. Jejich význam stoupá zejména z týmového hlediska, neboť jsou primárním článkem součinnosti hráčů. V podmínkách utkání tento typ útočné HČ (přihrávání, uvolňování bez míčku) řeší hráč v součinnosti spoluhráče. Podmínkou jejich realizace je účast minimálně dvou hráčů, což platí i pro jejich základní charakteristiku.
Přihrávání tvoří základní formu komunikace mezi hráči. Představuje propojený a koordinovaný pohybový celek, s cílem usměrnění míčku ke spoluhráči nebo jeho pohybu. Přihrávání je vyjádřeno dvěma na sobě závislými herními dovednostmi - vlastní přihrávkou a převzetím (zpracováním) míčku.
Převzetí (zpracování) míčku je koordinovaný celek pohybů ovlivňovaný trajektorií a rychlostí míčku směřujícího k hráči. Předpokladem bezpečného zpracování je vizuální sledování trajektorie míčku. Převzetí je vždy spojeno s následnou herní činností (přihrávka, střelba, uvolňování, herní kombinace).
Teorie florbalu rozlišuje přihrávky z hlediska trajektorie míčku, pozice míček - hokejka a způsobu provedení. Zohledněním zaměřenosti publikace je přihrávání v textu řazeno podle pozice míček - hokejka.
video 16 přihrávání

Přihrávka forhendem (tahem) je nejčastější formou této HČ. Přihrávku startuje hráč v základním postoji s natočením těla k cíli přihrávky. Hokejku svírá oběma ruka v pozici za tělem, čepel je přiklopena k míčku. Při zahájení přihrávky přesouvá nepřerušovaně hokejku po zemi (tlakem) podél těla vpřed. Pohyb hokejky je doprovázen přesunem těžiště těla (ze zadní nohy na přední). Ve finální fázi přihrávky (míček opouští hokejku) určuje trajektorii míčku pohyb zápěstí ovlivňující úhel mezi čepelí a míčkem. Pokud zůstává čepel k míčku nadále přiklopena - přihrávka směřuje po zemi, pokud se odklání - míček směřuje do volného prostoru (letí vzduchem). Intenzitou tlaku hokejky do podlahy a pohybu paží ovlivňuje hráč rychlost a dráhu míčku (přihrávky).
Přihrávka bekhendem je druhým základním, ve hře však méně frekventovaným způsobem přihrávání. Hráč stojí mírně rozkročen s tělem natočeným k cíli přihrávky avšak opačným bokem než u forhendové přihrávky. Hokejka je svírána oběma rukama a její čepel, důsledně přiklopená k míčku, se v úrovni chodidel dotýká podlahy. Těžiště těla hráče vpřed se přesouvá obdobně jako u forhendu, ze zadní nohy na přední. Ve finální fázi přihrávky bekhendem hráč na okamžik oddaluje hokejku od míčku a úderem jej zasahuje (středem čepele). Úhel čepele hokejky a rasance zasažení míčku určuje trajektorii a rychlost přihrávky.

Didaktika (EM): při osvojování dovednosti přihrávání aplikujeme DK vcelku.
Kontrolujeme natočení hráče ve směru přihrávky, přesouvání těžiště vpřed, náklon čepele k míčku, pohyb zápěstí v koncové fázi přihrávky (forhend), doprovodný pohyb hokejky ve směru přihrávky a snižování zrakové kontroly míčku.
U převzetí (zpracování) míčku usilujeme o uvolněnost a koordinaci pohybu paží včetně ramen, krátký protisměrný (vstřícný) a následně zpětný pohyb hokejky vůči míčku a důsledné sledování jeho dráhy.
video 17 přihrávání za pohybu
video 18 přihrávání s výměnou místa

Uvolňování hráče bez míčku tvoří objemově nejrozsáhlejší činnost hráče v útoku. Je vyjádřeno flexibilní lokomocí cílenou pro zaujetí výhodné pozice ke spoluhráči (přihrávka, střelba) a naopak, nevýhodné vůči soupeři. Uvolňování nebo únik a se převážně vyznačují náhlou změnou směru a rychlosti po dráze připodobňující některá z písmen abecedy (S, L, C).
PP14 uvolňování hráče bez míčku

Didaktika (EM): při nácviku uplatňujeme DK vcelku, neboť realizace této HČ není obtížná. Problém u začátečníků naopak spočívá v řešení KAM se uvolnit (vyhledat vhodný prostor) a KDY se uvolnit (zahájit pohyb), často i JAK se uvolnit (způsob). Pro situační řešení uvolňování proto vytváříme herní podmínky pomocí HC, PH a MU.

OBRANA
Obrannou herní činností jednotlivce se rozumí vytváření časové a prostorové tísně na soupeře s cílem limitovat, přerušit, nebo zcela zastavit jeho činnost a získat míček pod svou kontrolu. Mezi obranné HČJ řadíme obsazování hráče s míčkem, obsazování hráče bez míčku a HČ blokování.
PP15 obrana

Didaktika (EM): z didaktického aspektu hráčů začátečníků vyplývá, že obranné činnosti nejsou tolik přitažlivé jako činnosti spojené s útokem. Je to pochopitelné, vyplývá to z naturelu a věku dítěte a z nich vyplývající absence herního zdůvodnění pro cílenou obranu. V průběhu programu proto obranné činnosti verbálně žákům přibližujeme a nacvičujeme je vždy v propojenosti s útočnými.
video 19 obrana

Obranné herní činnosti jednotlivce

Obsazování hráče s míčkem je vyjádřeno lokomoční a manipulační flexibilitou hráče, vedenou v blízkosti soupeře, za účelem znesnadnit jeho útočnou činnost, nebo ji přerušit, popř. odebrat míček.

Didaktika (EM): při nácviku obranných činností aplikujeme DK vcelku s využitím zejména HC1 a HC 2, PH a MU. Usilujeme o okamžité obsazování (krytí) hráče s míčkem aktivním přistupováním, popř. přímým osobním kontaktem se soupeřem.
video 20 přistupování
video 21 obsazování H s míčkem

Obsazování hráče bez míčku je záměrně vedená lokomoce hráče ve směru pohybu soupeře, popř. i proti jeho pohybu. Cílem této HČ je časové a prostorové omezení, nebo přerušení útočné aktivity soupeře.
Teorie florbalu rozlišuje, v kontextu vzdálenosti od vlastní branky, volné obsazování, těsné obsazování a presing. Obecně platí, čím blíže k brance, tím těsnější krytí. O úspěšnosti této činnosti hráče rozhoduje udržení obranné linie (soupeř – obránce - branka), vzdálenost od soupeře (těsnost obsazování), anticipace a úroveň herní lokomoce (pohyblivost, kondice).
video 22 (2x2) obsazování soupeře

Didaktika (EM): při nácviku této obranné činnosti uplatňujeme DK vcelku s využitím HC 2, PH a MU. Usilujeme o rychlé vyhledání určeného protihráče a důslednost jeho krytí v určeném prostoru („nešetřit pohybem“).

Blokování je záměrná činnost hráče, vedená za účelem zabránit proniknutí míčku do branky (střelba, tečování), popř. míček zachytit nebo nasměrovat do prostoru bezpečného vlastní brance. Blokování vyjadřují dle herní situace pohybové akty realizované postojem (obvykle na jednom koleni) a pozicí hráče v blízkosti vlastní branky. Podle vzdálenosti míčku od branky je blokování prováděno jedním, častěji dvěma a více hráči v součinnosti.
PP16 blokování

Didaktika (EM): při osvojování této obranné činnosti praktikujeme DK po částech a DK spojování částí v celek. Aplikujeme PC 2, HC 1 a PH. Usilujeme o komunikaci mezi hráči a týmovou součinnost včetně brankáře.

III. HERNÍ KOMBINACE

Herní kombinace (dále HK) je součinnost dvou nebo více hráčů v určitém prostoru a čase. Vyznačuje se výrazně vztahovým charakterem a tvoří propojení mezi herními činnostmi a herními systémy.
Teorie florbalu rozlišuje herní kombinace podle vztahu hráče k míčku, způsobu přihrávky z hlediska prostoru a charakteru HČ (útočné – obranné).
PP17 herní kombinace
PP18 HK útok/obrana

Didaktika (EM): před volbou DK v kontextu kombinací vždy zvažujeme úroveň HZ žáků. V prostředí začátečníků využíváme DK po částech a DK spojování částí v celek

ÚTOK
Útočné herní kombinace ve florbalu jsou cíleny pro rychlé překonání prostoru a vytvoření výhody pro útočnou činnost nebo její pokračování. Nejčastějšími jsou kombinace založené na přihrávce typu „přihraj a běž“ a zpětné přihrávce, frekventované jsou také kombinace založené na odběhnutí, clonění, křížení a nahození. Kombinace na signál nebo kombinace při početní převaze se uplatňují v situacích nestejného počtu hráčů.

Didaktika (EM): v programu aplikujeme kombinace jednoduché, pro hráče snadno uchopitelné a zároveň přitažlivé HK („přihraj a běž“, zpětné přihrávky nebo HK založené na nahození). Při jejich nácviku uplatňujeme DK po částech a DK spojování částí v celek. V propojenosti využíváme všechny MOF.
Zohledněním směrování publikace uvádíme v textu pouze 3 základní útočné a 3 základní obranné HK.

Kombinace „přihraj a běž“, tzv. narážečka, je typickou součinností minimálně dvou hráčů. Kombinace je výrazem návaznosti dvou HČJ - přihrávání a uvolňování bez míčku, kdy přihrávající se okamžitě uvolňuje pro míček v prostoru. Pro svou jednoduchost (schematický trojúhelník), plastičnost aplikace a překvapivost je nejvyužívanější florbalovou kombinací (variabilita, použitelnost v libovolné části hřiště, zejména pak v malém prostoru).
PP19 přihraj a běž

Kombinace „zpětné přihrávky“ je jednoduchou součinností dvou hráčů, realizovanou přihrávkou v protisměrné linii pohybu spoluhráče (zpět). Cílem kombinace je vytvoření výhodného prostoru pro pokračování útočné činnosti (průnik, přihrávka), nebo pro přímé ohrožení branky. Vzhledem ke své univerzálnosti je kombinace variabilně využívána na útočné i obranné polovině hřiště.
PP20 zpětná přihrávka

Kombinace „nahození“ je součinností dvou hráčů realizovaná přihrávkou a uvolněním bez míčku v následnosti. Kombinace, založená na překvapivém usměrnění míčku v linii soupeřovy branky (přihrávka vzduchem nebo o mantinel), je vedena s cílem rychlého přenesení útočné činnosti (míčku) do soupeřem neobsazené zóny hřiště.
PP21 HK nahozením

OBRANA

Obranné herní kombinace vedené s cílem limitace nebo přerušení útočné činnosti soupeře jsou založeny na přísné součinnosti a herní disciplíně hráčů. K nejčetnějším se řadí kombinace založené na principu zajišťování, zdvojování, na přebírání a kombinace se zesíleným obsazováním.

Didaktika (EM): přestože obranné kombinace jsou svou podstatou jednodušší než útočné, postupujeme při jejich nácviku obdobně jako u útočných. Aplikujeme kombinace snadno žáky uchopitelné. Využíváme zejména kombinace založené na zajišťování a na přebírání. Vzhledem k charakteru obranných kombinací uplatňujeme při jejich nácviku DK vcelku s využitím zejména PH a MU.

Kombinace „zajišťování“ je základní a nejčastější obrannou kombinací. Cílem její aplikace je zesílení defenzivní činnosti s pomocí spoluhráče v zóně „nebezpečné“ pro vlastní branku. Kombinace je realizována aktivním sledováním průběhu činnosti spoluhráče (krytí soupeře) a zmenšováním prostoru pro hráče s míčkem.
PP22 HK zajišťování

Kombinace „přebírání“ je součinnost dvou hráčů realizovaná dočasnou personální výměnou obsazovaného soupeře (obránci si vyměňují předem určené protihráče). Předpokladem úspěšnosti této kombinace je vzájemná komunikace a herní součinnost obránců.
PP23 HK přebírání

Kombinace „zdvojování“ je zesílenou součinností obránců ve vztahu k soupeři (přistupování). Zdvojování, s cílem získání míčku pod kontrolu, je realizováno aktivním přistupováním k hráči s míčkem (rychle, těsně) v zónách hřiště omezující pohyb hráče, př. u mantinelů, v rozích hřiště.
PP24 HK zdvojování

IV. HERNÍ SYSTÉMY

Herní systémy (dále HS) jsou způsoby organizace herního jednání a součinnosti všech hráčů týmu. Vycházejí ze základního rozestavení hráčů a součinnosti jejich funkcí, které se však v průběhu utkání mohou měnit. Základem jsou herní činnosti jednotlivce a herní kombinace v různých časoprostorových vztazích. Předpokladem aplikace HS je základní úroveň herní způsobilosti a součinnosti a znalost jejich základních principů.
Teorie florbalu podle charakteru činnosti rozlišuje HS útočné a HS obranné.
PP25 herní systémy

Didaktika (EM): s cílem pochopení principů hry a potřeby týmové součinnosti praktikujeme u začátečníků dva základní herní systémy, s kterými i program v úvodu zahajujeme. Z hlediska útoku upřednostňujeme systém na bázi rotace hráčů kolem hráče s míčkem (postupný útok, rychlý útok), z hlediska obrany systém založený na principu osobního krytí soupeře (osobní obrana). Nácvik a ovládnutí obou systémů vyvolává vedle osvojování potřeby součinnosti i pocit osobní odpovědnosti každého hráče. Při nácviku těchto systémů uplatňujeme DK vcelku a jejich praktické osvojování uskutečňujeme vždy souběžně (útok versus obrana).

ÚTOK (útočné herní systémy)

Systém postupného útoku je relativně nejsložitějším systémem, neboť je praktikován převážně proti zformované obraně. Je založen na principu rozestavování útočníků kolem hráče s míčkem. Předpokladem úspěšnosti systému je herně lokomoční aktivita a improvizace hráčů
Systém rychlého útoku je využíván při nezformované obraně soupeře. Jeho dominantním rysem je co nejrychlejší přenesení míčku do blízkosti branky soupeře v předstihu (než soupeř zaujme obranné postavení). Vnějšími znaky systému jsou rychlost, přímočarost a snaha o rychlé finální zakončení. Často je zakládán výhozem brankářem.
Systém protiútoku je využíván při destabilizaci rozestavení soupeře. Teoreticky lze systém aplikovat v každé situaci, kdy hráč získá míč pod kontrolu. Rozlišujeme v něm tři určující úseky - získání míčku a zahájení protiútoku - přechod z vlastní poloviny na polovinu soupeře - finální ohrožení branky. Vnějšími znaky jsou přímočarost, rychlost útoku a snaha o rychlé zakončení (přímé dosažení branky).

Systém přesilové hry je uplatňován při početním oslabení soupeře. Předpokladem úspěšnosti je součinnost (hráči jednají podle předem nacvičeného vzorce) a vytvoření výhodného prostoru pro finální zakončení (střelbou).

OBRANA (obranné herní systémy)

Za obranný herní systém považujeme organizovanou součinnost hráčů týmu vedenou s cílem maximálně limitovat útočnou činnost soupeře, završenou odebráním míčku. Obranný systém je týmem praktikován od okamžiku ztráty míčku do okamžiku jeho opětného získání.

Systém osobní obrany je základní obrannou součinností týmu začátečníků. Je využíván především na vlastní na polovině hřiště, nebo jinak určeném prostoru. Systém osobní obrany je založen na součinnosti hráčů osobním obsazováním protihráčů. Každý z hráčů obsazuje jednoho, předem určeného „svého“ protihráče, pokud možno vždy v linii soupeř – hráč (obránce) - vlastní branka.
PP26 osobní obrana

Systém zónové obrany je založen na obsazování předem stanoveného území (prostoru) hřiště. Příznačným rysem systému je prostorová obrana určené zóny včetně soupeře, který se v ní pohybuje. Pokud se v tomto území pohybuje soupeř s míčkem, aktivita obránce se zvyšuje. Zónová obrana je využívána na vlastní polovině hřiště a kolem velkého brankoviště. Rozestavení hráčů má nejčastěji podobu 2-1-2, 2-2-1, 1-2-2. Zónový systém je aplikován nejčastěji proti postupnému útoku soupeře a jednoznačně při hře v oslabení.
PP27 rozestavení při ZO

Systém kombinované obrany je založen na propojení prvků osobní a zónové obrany. Podle charakteru obranné činnosti rozlišujeme dvě základní varianty kombinované obrany
- osobní obsazování jednoho nebo dvou útočníků a zónové obsazování zbývajících
hráčů týmu
- změna systému v průběhu útočné činnosti soupeře, tj. systém přechází ze zónové obrany na osobní a naopak, z osobní obrany na zónovou. Účelem změny je vytváření tlaku na soupeře s cílem narušení a destabilizace jeho útočné činnosti. Změny systémů jsou praktikovány dle vývoje hry. Další typy herních systémů najdeme v odkaze.

V. BRANKÁŘ

Pozice, funkce a činnost florbalového brankáře se od hráčů v poli značně liší. Jeho herní aktivita je založena na hře bez hokejky a tak brankář dle herní situace reaguje na míček všemi částmi těla. Odlišná je také jeho lokomoce, která je omezena i prostorově. Brankář se po celé utkání pohybuje v území ohraničeném velkým brankovištěm, které opouští jen výjimečně. Post brankáře, jako posledního hráče obrany, klade na jedince značné nároky (pohybové, taktické a zejména psychické), neboť jeho efektivita často rozhoduje o úspěšnosti celého týmu. Především obranné HČ nárokují vysokou úroveň speciálních herních dovedností a psychické resistence.
PP28 činnost brankáře

Herní činnosti brankáře
Základní postoj je primárním předpokladem úspěšnosti brankáře. Pozici před brankou udržuje většinou v kleče, stehna a holeně svírají ostrý úhel. Kolena jsou od sebe vzdálena v šíři ramen, pro zvýšení stability i mobility se nárty a prsty chodidel dotýkají povrchu hřiště. Horní část těla udržuje brankář rovně nebo v mírném předklonu. Horní končetiny jsou v upažení poníž, lokty jsou pokrčeny, ruce v úrovni hlavy jsou obrácené dlaněmi vpřed. Pohyb brankáře je veden z kolen a bérců, zrychlován je odrazy z přední části chodidel.
video 23 postoj brankáře

Zmenšování střeleckého úhlu je taktická lokomoční činnost v prostoru brankoviště. Cílem této činnosti je limitace přímého ohrožení branky na minimum zachycením, popř. sražením nebo odražením míčku. Podle pozice míčku a střelce rozlišujeme pohyb brankáře vpřed před střelbou (vysouvání proti střelci) a pohyb brankáře vpřed v okamžiku střelby (vysouvání na míček).
PP29 zmenšování s. úhlu
video 24 zmenšování s. úhlu

Chytání a vyrážení tvoří rejstřík speciálních dovedností prostřednictvím jednotlivých částí těla brankáře (ruce, horní a dolní končetiny, trup, hlava), které brankář operativně využívá dle herní situace. Chytané nebo zachycené míčky navíc jistí trupem, naopak prudce vyráží nebo usměrňuje končetinami, event. hlavou do relativně bezpečných zón za branku, do rohu, nebo mimo hřiště.
Hra za brankou je vyjádřena flexibilní lokomocí - přesouváním v prostoru branky a malého brankoviště s cílem znesnadnit, nebo přerušit útočnou činnost soupeře, popř. odrazit nebo zachytit míček.
video 25 přesuny brankáře

Vyhazování je činnost cílená zejména pro založení rychlého útoku. Podle způsobu provedení výhozu a trajektorie míčku rozlišujeme výhoz po zemi a pravidly ošetřený skákající výhoz, prováděný úderem míče o zem.
PP30 výhozy brankáře

Činnost při standardních situacích, činnost při clonění, činnost při tečování vyplývá z dané herní situace. Taktické reakce brankáře, s cílem zabránit proniknutí míčku do branky jsou pohybově vyjádřeny variabilním řetězcem vzájemně se prostupujících herních dovedností. Determinantu úspěšnosti brankáře představuje jeho herní zkušenost a taktická vyspělost, schopnost anticipace a „čtení“ hry.

Zásobník cvičení pro nácvik herních činností najdete na adrese:
http://www.florbalovytrener.cz/materialy-2/zasobnik-cviceni/


Hlavní stránka Softball Basketbal

Charakteristika současného florbalu Pravidla florbalu Systematika florbalu Didaktické pojetí učiva florbaluDoporučená literaturaSeznam videí		SYSTEMATIKA FLORBALU Florbalové utkání je v celém svém průběhu naplněno neohraničeným počtem pohybových aktů, herních činností, herních kombinaci a standardních situací. Předpoklad jejich úspěšné realizace tvoří základní herní potenciál konkretizovaný hráčským postojem a funkční lokomocí, flexibilním úchopem a ovládáním (manipulací) hokejky. I. HRÁČSKÝ STŘEH A ÚCHOP HOKEJKY Základní postoj ve florbalu, tzv. hráčský střeh, je obdobný postojům, se kterými se setkáváme i v jiných SH. Hráčský střeh, umožňující vstřícně reagovat na změnu herní situace, zaujímá florbalista na pokrčených nohách v šíři ramen a s natočením směrem k soupeři, váha těla spočívá na přední části chodidel. Trup, těžiště a hlava jsou v ose mírně nachýleny vpřed. Dle herní situace zaujímá hráč rozdílný hráčský střeh, obranný nebo útočný. Obranný postoj je vyjádřen bočným natočením hráče vůči soupeři a nižším těžištěm těla. Při útočném postoji hráč zaujímá naopak pozici spíše čelnou a celkově vyšší. Úchop hokejky u většiny hráčů určuje lateralita. Praváci tak drží hokejku převážně vlevo (horní ruka je pravá) a naopak, leváci drží hokejku po své pravé straně (horní je levá). Konec hokejky svírá hráč relativně pevně v dlani, naopak spodní rukou drží hokejku volněji. Podle herní situace svírá hokejku oběma, nebo jednou rukou (horní). Didaktika (EM): usilujeme o přirozenou fixaci hráčského střehu, správný a variabilní úchop (horní konec v dlani, posun dolní ruky), o lokomoci na předních částech chodidel, herní mobilitu s hokejkou. Pozor na nadměrné a neúčelné předklánění trupu, které se u začátečníků často objevuje v úsilí lépe kontrolovat míček. Video 3 střeh/úchop II. HERNÍ ČINNOSTI Základem herních činností (dále HČ) jsou naučené pohybové dovednosti ve funkčním vztahu k realizaci cílového pohybu. Vnější projev každé HČ je souběhem motorické dovednosti (způsob a úroveň provedení) a taktické dovednosti (herního myšlení). Florbalové HČ jsou přednostně naplněny pohybovými celky (otevřených dovedností), které ve hře převažují, a dále pohybovými akty, které se však ve hře vyskytují omezeně. Teorie florbalu rozděluje herní činnosti (dále HČ) podle součinnosti na HČ individuální (jednotlivce), skupinové (herní kombinace) a týmové (herní systémy). Dalšími hledisky jejich rozlišení jsou součinnost hráčů, vztah hráče k míčku a charakter HČ. Zohledněním zaměřenosti publikace jsou HČ řazeny v textu podle součinnosti. PP8 Herní činnosti HERNÍ ČINNOSTI JEDNOTLIVCE (HČJ) Florbalové HČJ lze vymezit jako dovednosti, odlišující se motorickým obsahem a herním účelem. Obsažný poměr obou stránek dané HČ určuje herní způsobilost jednotlivce a herní situace. Společným znakem převážné většiny těchto HČJ je jejich propojenost v koordinované celky. Pohybově ohraničené činnosti (pohybové akty) se ve hře vyskytují ve formě rozehrání, vhazování, výhozu brankáře ad. PP9 HČJ ÚTOK 1. Útočné herní činnosti jednotlivce (individuální) Individuální útočné HČ směřují v podmínkách utkání do řešení situací, které hráč provádí relativně samostatně. PP10 útočné HČJ MANIPULACE S HOKEJKOU Pocit „míčku a hokejky“, resp. jeho tvorba a rozvoj, je premisou úspěšnosti ovládání míčku. Celkově se jedná se komplex senzomotorických dovedností, které se formují a fixují v individuálně rozdílném intervalu. Specifický pocit míčku a hokejky rozvíjíme v programu prostřednictvím manipulačních cvičení, tzv. florbalovou abecedou. video 4 Florbalová abeceda Didaktika (EM): v průběhu vyučovacích jednotek (tréninku), většinou z časových důvodů nevyčleňujeme rozvoji „pocitu“ speciální prostor. Rozvoj pocitu „míček hokejka“ úkolově přenášíme do individuálního tréninkového prostoru každého z hráčů. Vedení míčkuje herně manipulační dovednost s hokejkou zajišťující ovládání a kontrolu míčku. V praxi existuje řada forem této herní činnosti. Teorie florbalu rozlišuje vedení míčku podle úchopu hokejky, způsobu kontroly míčku, pozice míčku k čepeli hokejky a podle herní situace. PP 11 vedení míčku video 5 vedení míčku Didaktika (EM): při osvojování této herní dovednosti ovládání míčku uplatňujeme DK vcelku. Usilujeme o flexibilní manipulaci s hokejkou (paže, zápěstí, ruce), koordinovaný pohyb, přiklopení (náklon) čepele k míčku a omezení zrakové kontroly míčku. video 6 kontrola míčku video 7 trénink vedení míčku Dribling, jako stranový kontakt míčku a čepele hokejky v opakování, představuje primární herní dovednost hráče pro ovládání a manipulací s míčkem. Teorie florbalu rozlišuje dva způsoby kontroly míčku pomocí driblování hokejový dribling (míček střídavě ovládán forhendem a bekhendem stranou čepele), jako základní a ve hře více frekventovaný způsob florbalový dribling (míček ovládán pouze forhendovou stranou čepele po dráze „ležaté osmičky“) jako herně doplňující forma kontroly míčku (manipulačně náročnější). video 8 dribling Didaktika (EM): při osvojování dovednosti driblování využíváme DK vcelku. Usilujeme o omezení zrakové kontroly míčku, průběžný kontakt míčku s čepelí (malá vzdálenost), koordinovaný pohyb zápěstí – paže, odstraňujeme nadměrný předklon trupu. Při florbalovém driblingu usilujeme o kontakt míčku po celé délce čepele (do špičky) a intenzivní rotaci v zápěstí při přetáčení hokejky. video 9 trénink driblingu Uvolňování hráče s míčkem je variabilním pohybovým celkem vedeným za účelem zaujetí výhodného postavení pro další činnost (únik, přihrávka, střelba). Teorie florbalu rozlišuje čtyři základní formy uvolňování s míčkem: kličku, obtočení, prohození a obhození. video 10 klička video 11 obtočení O způsobu uvolnění s míčkem rozhoduje hráč vyhodnocením herní situace dle postavení a vzdálenosti soupeře, spoluhráčů a prostoru, ve kterém se sám v daném okamžiku nachází. Didaktika (EM): při nácviku této útočné dovednosti využíváme DK vcelku, v případě manipulační obtížnosti, př. obtočení bekhendem, DK po částech. Usilujeme o účelné krytí míčku tělem před soupeřem (linie míček - tělo hráče - soupeř), nezapomínáme také na „klamání“ soupeře, jako efektivní součásti uvolňování s míčkem video 12 trénink uvolňování video 13 trénink uvolňování Střelba je finální herní dovedností hráče vedená s cílem usměrnění míčku do branky. Teorie florbalu rozlišuje střelbu z hlediskapozice hráče, způsobu provedení, pozice míček - hokejka a podle trajektorie míčku. PP12 střelba Didaktika (EM): při nácviku střelby jednoznačně uplatňujeme DK vcelku. Základním způsobem střelby začátečníků je forhendová střelba příklepem, po zvládnutí přistupujeme k forhendové střelbě tahem a střelbě bekhendem. V programu naopak vynecháváme střelbu golfem (bezpečnostní důvody). Při střelbě přiklepnutím usilujeme o mírné snížení těžiště těla, zasažení míčku středem čepele v úrovni nohy vpředu, o pouze krátké oddálení čepele od míčku, směrování očí hráče k cíli střelby (nesledovat míček). U forhendové střelby tahem kontrolujeme snížený postoj a přesun těžiště vpřed, náklon čepele k míčku, směrování očí hráče k cíli střelby, využití pružnosti hokejky (tlakem do podlahy), doprovodný pohyb hokejky za míčkem (v setrvačnosti). Pro usnadnění nácviku střelby kopírujeme hokejkou (čepelí s míčkem) dráhu přibližující se písmenu U. video 14 střelba příklepem video 15 střelba tahem Tečování a dorážení míčku tvoří komplex zvládnutých herních dovedností, realizovaný v blízkosti branky soupeře s cílem usměrnění nebo doklepnutí míčku do branky. PP13 tečování a dorážení míčku Didaktika (EM): při osvojování této herní dovednosti využíváme DK vcelku v podmínkách PH a MU. Usilujeme o důsledné sledování míčku, „pohotovost“ hokejky, aktivní pohyb v prostoru brankoviště a anticipaci. Klamání je nedílnou součástí všech útočných ale i obranných HČJ. Ze strany hráče je vedená se záměrem herní dezorientace protivníka, buď odpoutáním se od soupeře, nebo odpoutáním jeho pozornosti. Didaktika (EM): dovednost „klamat“ je individuální dispozicí a schopností hráče. Předpokladem je alespoň základní úroveň herní způsobilosti, překvapivost a rychlost pohybové realizace. Pro nácvik „klamání“ využíváme prostor PH a MU. 2. Útočné herní činnosti jednotlivce (vztahové) Druhou skupinu útočných dovedností jednotlivce tvoří herní činnosti vztahového typu. Jejich význam stoupá zejména z týmového hlediska, neboť jsou primárním článkem součinnosti hráčů. V podmínkách utkání tento typ útočné HČ (přihrávání, uvolňování bez míčku) řeší hráč v součinnosti spoluhráče. Podmínkou jejich realizace je účast minimálně dvou hráčů, což platí i pro jejich základní charakteristiku. Přihrávání tvoří základní formu komunikace mezi hráči. Představuje propojený a koordinovaný pohybový celek, s cílem usměrnění míčku ke spoluhráči nebo jeho pohybu. Přihrávání je vyjádřeno dvěma na sobě závislými herními dovednostmi - vlastní přihrávkou a převzetím (zpracováním) míčku. Převzetí (zpracování) míčku je koordinovaný celek pohybů ovlivňovaný trajektorií a rychlostí míčku směřujícího k hráči. Předpokladem bezpečného zpracování je vizuální sledování trajektorie míčku. Převzetí je vždy spojeno s následnou herní činností (přihrávka, střelba, uvolňování, herní kombinace). Teorie florbalu rozlišuje přihrávky z hlediska trajektorie míčku, pozice míček - hokejka a způsobu provedení. Zohledněním zaměřenosti publikace je přihrávání v textu řazeno podle pozice míček - hokejka. video 16 přihrávání Přihrávka forhendem (tahem) je nejčastější formou této HČ. Přihrávku startuje hráč v základním postoji s natočením těla k cíli přihrávky. Hokejku svírá oběma ruka v pozici za tělem, čepel je přiklopena k míčku. Při zahájení přihrávky přesouvá nepřerušovaně hokejku po zemi (tlakem) podél těla vpřed. Pohyb hokejky je doprovázen přesunem těžiště těla (ze zadní nohy na přední). Ve finální fázi přihrávky (míček opouští hokejku) určuje trajektorii míčku pohyb zápěstí ovlivňující úhel mezi čepelí a míčkem. Pokud zůstává čepel k míčku nadále přiklopena - přihrávka směřuje po zemi, pokud se odklání - míček směřuje do volného prostoru (letí vzduchem). Intenzitou tlaku hokejky do podlahy a pohybu paží ovlivňuje hráč rychlost a dráhu míčku (přihrávky). Přihrávka bekhendem je druhým základním, ve hře však méně frekventovaným způsobem přihrávání. Hráč stojí mírně rozkročen s tělem natočeným k cíli přihrávky avšak opačným bokem než u forhendové přihrávky. Hokejka je svírána oběma rukama a její čepel, důsledně přiklopená k míčku, se v úrovni chodidel dotýká podlahy. Těžiště těla hráče vpřed se přesouvá obdobně jako u forhendu, ze zadní nohy na přední. Ve finální fázi přihrávky bekhendem hráč na okamžik oddaluje hokejku od míčku a úderem jej zasahuje (středem čepele). Úhel čepele hokejky a rasance zasažení míčku určuje trajektorii a rychlost přihrávky. Didaktika (EM): při osvojování dovednosti přihrávání aplikujeme DK vcelku. Kontrolujeme natočení hráče ve směru přihrávky, přesouvání těžiště vpřed, náklon čepele k míčku, pohyb zápěstí v koncové fázi přihrávky (forhend), doprovodný pohyb hokejky ve směru přihrávky a snižování zrakové kontroly míčku. U převzetí (zpracování) míčku usilujeme o uvolněnost a koordinaci pohybu paží včetně ramen, krátký protisměrný (vstřícný) a následně zpětný pohyb hokejky vůči míčku a důsledné sledování jeho dráhy. video 17 přihrávání za pohybu video 18 přihrávání s výměnou místa Uvolňování hráče bez míčku tvoří objemově nejrozsáhlejší činnost hráče v útoku. Je vyjádřeno flexibilní lokomocí cílenou pro zaujetí výhodné pozice ke spoluhráči (přihrávka, střelba) a naopak, nevýhodné vůči soupeři. Uvolňování nebo únik a se převážně vyznačují náhlou změnou směru a rychlosti po dráze připodobňující některá z písmen abecedy (S, L, C). PP14 uvolňování hráče bez míčku Didaktika (EM): při nácviku uplatňujeme DK vcelku, neboť realizace této HČ není obtížná. Problém u začátečníků naopak spočívá v řešení KAM se uvolnit (vyhledat vhodný prostor) a KDY se uvolnit (zahájit pohyb), často i JAK se uvolnit (způsob). Pro situační řešení uvolňování proto vytváříme herní podmínky pomocí HC, PH a MU. OBRANA Obrannou herní činností jednotlivce se rozumí vytváření časové a prostorové tísně na soupeře s cílem limitovat, přerušit, nebo zcela zastavit jeho činnost a získat míček pod svou kontrolu. Mezi obranné HČJ řadíme obsazování hráče s míčkem, obsazování hráče bez míčku a HČ blokování. PP15 obrana Didaktika (EM): z didaktického aspektu hráčů začátečníků vyplývá, že obranné činnosti nejsou tolik přitažlivé jako činnosti spojené s útokem. Je to pochopitelné, vyplývá to z naturelu a věku dítěte a z nich vyplývající absence herního zdůvodnění pro cílenou obranu. V průběhu programu proto obranné činnosti verbálně žákům přibližujeme a nacvičujeme je vždy v propojenosti s útočnými. video 19 obrana Obranné herní činnosti jednotlivce Obsazování hráče s míčkem je vyjádřeno lokomoční a manipulační flexibilitou hráče, vedenou v blízkosti soupeře, za účelem znesnadnit jeho útočnou činnost, nebo ji přerušit, popř. odebrat míček. Didaktika (EM): při nácviku obranných činností aplikujeme DK vcelku s využitím zejména HC1 a HC 2, PH a MU. Usilujeme o okamžité obsazování (krytí) hráče s míčkem aktivním přistupováním, popř. přímým osobním kontaktem se soupeřem. video 20 přistupování video 21 obsazování H s míčkem Obsazování hráče bez míčku je záměrně vedená lokomoce hráče ve směru pohybu soupeře, popř. i proti jeho pohybu. Cílem této HČ je časové a prostorové omezení, nebo přerušení útočné aktivity soupeře. Teorie florbalu rozlišuje, v kontextu vzdálenosti od vlastní branky, volné obsazování, těsné obsazování a presing. Obecně platí, čím blíže k brance, tím těsnější krytí. O úspěšnosti této činnosti hráče rozhoduje udržení obranné linie (soupeř – obránce - branka), vzdálenost od soupeře (těsnost obsazování), anticipace a úroveň herní lokomoce (pohyblivost, kondice). video 22 (2x2) obsazování soupeře Didaktika (EM): při nácviku této obranné činnosti uplatňujeme DK vcelku s využitím HC 2, PH a MU. Usilujeme o rychlé vyhledání určeného protihráče a důslednost jeho krytí v určeném prostoru („nešetřit pohybem“). Blokování je záměrná činnost hráče, vedená za účelem zabránit proniknutí míčku do branky (střelba, tečování), popř. míček zachytit nebo nasměrovat do prostoru bezpečného vlastní brance. Blokování vyjadřují dle herní situace pohybové akty realizované postojem (obvykle na jednom koleni) a pozicí hráče v blízkosti vlastní branky. Podle vzdálenosti míčku od branky je blokování prováděno jedním, častěji dvěma a více hráči v součinnosti. PP16 blokování Didaktika (EM): při osvojování této obranné činnosti praktikujeme DK po částech a DK spojování částí v celek. Aplikujeme PC 2, HC 1 a PH. Usilujeme o komunikaci mezi hráči a týmovou součinnost včetně brankáře. III. HERNÍ KOMBINACE Herní kombinace (dále HK) je součinnost dvou nebo více hráčů v určitém prostoru a čase. Vyznačuje se výrazně vztahovým charakterem a tvoří propojení mezi herními činnostmi a herními systémy. Teorie florbalu rozlišuje herní kombinace podle vztahu hráče k míčku, způsobu přihrávky z hlediska prostoru a charakteru HČ (útočné – obranné). PP17 herní kombinace PP18 HK útok/obrana Didaktika (EM): před volbou DK v kontextu kombinací vždy zvažujeme úroveň HZ žáků. V prostředí začátečníků využíváme DK po částech a DK spojování částí v celek ÚTOK Útočné herní kombinace ve florbalu jsou cíleny pro rychlé překonání prostoru a vytvoření výhody pro útočnou činnost nebo její pokračování. Nejčastějšími jsou kombinace založené na přihrávce typu „přihraj a běž“ a zpětné přihrávce, frekventované jsou také kombinace založené na odběhnutí, clonění, křížení a nahození. Kombinace na signál nebo kombinace při početní převaze se uplatňují v situacích nestejného počtu hráčů. Didaktika (EM): v programu aplikujeme kombinace jednoduché, pro hráče snadno uchopitelné a zároveň přitažlivé HK („přihraj a běž“, zpětné přihrávky nebo HK založené na nahození). Při jejich nácviku uplatňujeme DK po částech a DK spojování částí v celek. V propojenosti využíváme všechny MOF. Zohledněním směrování publikace uvádíme v textu pouze 3 základní útočné a 3 základní obranné HK. Kombinace „přihraj a běž“, tzv. narážečka, je typickou součinností minimálně dvou hráčů. Kombinace je výrazem návaznosti dvou HČJ - přihrávání a uvolňování bez míčku, kdy přihrávající se okamžitě uvolňuje pro míček v prostoru. Pro svou jednoduchost (schematický trojúhelník), plastičnost aplikace a překvapivost je nejvyužívanější florbalovou kombinací (variabilita, použitelnost v libovolné části hřiště, zejména pak v malém prostoru). PP19 přihraj a běž Kombinace „zpětné přihrávky“ je jednoduchou součinností dvou hráčů, realizovanou přihrávkou v protisměrné linii pohybu spoluhráče (zpět). Cílem kombinace je vytvoření výhodného prostoru pro pokračování útočné činnosti (průnik, přihrávka), nebo pro přímé ohrožení branky. Vzhledem ke své univerzálnosti je kombinace variabilně využívána na útočné i obranné polovině hřiště. PP20 zpětná přihrávka Kombinace „nahození“ je součinností dvou hráčů realizovaná přihrávkou a uvolněním bez míčku v následnosti. Kombinace, založená na překvapivém usměrnění míčku v linii soupeřovy branky (přihrávka vzduchem nebo o mantinel), je vedena s cílem rychlého přenesení útočné činnosti (míčku) do soupeřem neobsazené zóny hřiště. PP21 HK nahozením OBRANA Obranné herní kombinace vedené s cílem limitace nebo přerušení útočné činnosti soupeře jsou založeny na přísné součinnosti a herní disciplíně hráčů. K nejčetnějším se řadí kombinace založené na principu zajišťování, zdvojování, na přebírání a kombinace se zesíleným obsazováním. Didaktika (EM): přestože obranné kombinace jsou svou podstatou jednodušší než útočné, postupujeme při jejich nácviku obdobně jako u útočných. Aplikujeme kombinace snadno žáky uchopitelné. Využíváme zejména kombinace založené na zajišťování a na přebírání. Vzhledem k charakteru obranných kombinací uplatňujeme při jejich nácviku DK vcelku s využitím zejména PH a MU. Kombinace „zajišťování“ je základní a nejčastější obrannou kombinací. Cílem její aplikace je zesílení defenzivní činnosti s pomocí spoluhráče v zóně „nebezpečné“ pro vlastní branku. Kombinace je realizována aktivním sledováním průběhu činnosti spoluhráče (krytí soupeře) a zmenšováním prostoru pro hráče s míčkem. PP22 HK zajišťování Kombinace „přebírání“ je součinnost dvou hráčů realizovaná dočasnou personální výměnou obsazovaného soupeře (obránci si vyměňují předem určené protihráče). Předpokladem úspěšnosti této kombinace je vzájemná komunikace a herní součinnost obránců. PP23 HK přebírání Kombinace „zdvojování“ je zesílenou součinností obránců ve vztahu k soupeři (přistupování). Zdvojování, s cílem získání míčku pod kontrolu, je realizováno aktivním přistupováním k hráči s míčkem (rychle, těsně) v zónách hřiště omezující pohyb hráče, př. u mantinelů, v rozích hřiště. PP24 HK zdvojování IV. HERNÍ SYSTÉMY Herní systémy (dále HS) jsou způsoby organizace herního jednání a součinnosti všech hráčů týmu. Vycházejí ze základního rozestavení hráčů a součinnosti jejich funkcí, které se však v průběhu utkání mohou měnit. Základem jsou herní činnosti jednotlivce a herní kombinace v různých časoprostorových vztazích. Předpokladem aplikace HS je základní úroveň herní způsobilosti a součinnosti a znalost jejich základních principů. Teorie florbalu podle charakteru činnosti rozlišuje HS útočné a HS obranné. PP25 herní systémy Didaktika (EM): s cílem pochopení principů hry a potřeby týmové součinnosti praktikujeme u začátečníků dva základní herní systémy, s kterými i program v úvodu zahajujeme. Z hlediska útoku upřednostňujeme systém na bázi rotace hráčů kolem hráče s míčkem (postupný útok, rychlý útok), z hlediska obrany systém založený na principu osobního krytí soupeře (osobní obrana). Nácvik a ovládnutí obou systémů vyvolává vedle osvojování potřeby součinnosti i pocit osobní odpovědnosti každého hráče. Při nácviku těchto systémů uplatňujeme DK vcelku a jejich praktické osvojování uskutečňujeme vždy souběžně (útok versus obrana). ÚTOK (útočné herní systémy) Systém postupného útoku je relativně nejsložitějším systémem, neboť je praktikován převážně proti zformované obraně. Je založen na principu rozestavování útočníků kolem hráče s míčkem. Předpokladem úspěšnosti systému je herně lokomoční aktivita a improvizace hráčů Systém rychlého útoku je využíván při nezformované obraně soupeře. Jeho dominantním rysem je co nejrychlejší přenesení míčku do blízkosti branky soupeře v předstihu (než soupeř zaujme obranné postavení). Vnějšími znaky systému jsou rychlost, přímočarost a snaha o rychlé finální zakončení. Často je zakládán výhozem brankářem. Systém protiútoku je využíván při destabilizaci rozestavení soupeře. Teoreticky lze systém aplikovat v každé situaci, kdy hráč získá míč pod kontrolu. Rozlišujeme v něm tři určující úseky - získání míčku a zahájení protiútoku - přechod z vlastní poloviny na polovinu soupeře - finální ohrožení branky. Vnějšími znaky jsou přímočarost, rychlost útoku a snaha o rychlé zakončení (přímé dosažení branky). Systém přesilové hry je uplatňován při početním oslabení soupeře. Předpokladem úspěšnosti je součinnost (hráči jednají podle předem nacvičeného vzorce) a vytvoření výhodného prostoru pro finální zakončení (střelbou). OBRANA (obranné herní systémy) Za obranný herní systém považujeme organizovanou součinnost hráčů týmu vedenou s cílem maximálně limitovat útočnou činnost soupeře, završenou odebráním míčku. Obranný systém je týmem praktikován od okamžiku ztráty míčku do okamžiku jeho opětného získání. Systém osobní obrany je základní obrannou součinností týmu začátečníků. Je využíván především na vlastní na polovině hřiště, nebo jinak určeném prostoru. Systém osobní obrany je založen na součinnosti hráčů osobním obsazováním protihráčů. Každý z hráčů obsazuje jednoho, předem určeného „svého“ protihráče, pokud možno vždy v linii soupeř – hráč (obránce) - vlastní branka. PP26 osobní obrana Systém zónové obrany je založen na obsazování předem stanoveného území (prostoru) hřiště. Příznačným rysem systému je prostorová obrana určené zóny včetně soupeře, který se v ní pohybuje. Pokud se v tomto území pohybuje soupeř s míčkem, aktivita obránce se zvyšuje. Zónová obrana je využívána na vlastní polovině hřiště a kolem velkého brankoviště. Rozestavení hráčů má nejčastěji podobu 2-1-2, 2-2-1, 1-2-2. Zónový systém je aplikován nejčastěji proti postupnému útoku soupeře a jednoznačně při hře v oslabení. PP27 rozestavení při ZO Systém kombinované obrany je založen na propojení prvků osobní a zónové obrany. Podle charakteru obranné činnosti rozlišujeme dvě základní varianty kombinované obrany - osobní obsazování jednoho nebo dvou útočníků a zónové obsazování zbývajících hráčů týmu - změna systému v průběhu útočné činnosti soupeře, tj. systém přechází ze zónové obrany na osobní a naopak, z osobní obrany na zónovou. Účelem změny je vytváření tlaku na soupeře s cílem narušení a destabilizace jeho útočné činnosti. Změny systémů jsou praktikovány dle vývoje hry. Další typy herních systémů najdeme v odkaze. V. BRANKÁŘ Pozice, funkce a činnost florbalového brankáře se od hráčů v poli značně liší. Jeho herní aktivita je založena na hře bez hokejky a tak brankář dle herní situace reaguje na míček všemi částmi těla. Odlišná je také jeho lokomoce, která je omezena i prostorově. Brankář se po celé utkání pohybuje v území ohraničeném velkým brankovištěm, které opouští jen výjimečně. Post brankáře, jako posledního hráče obrany, klade na jedince značné nároky (pohybové, taktické a zejména psychické), neboť jeho efektivita často rozhoduje o úspěšnosti celého týmu. Především obranné HČ nárokují vysokou úroveň speciálních herních dovedností a psychické resistence. PP28 činnost brankáře Herní činnosti brankáře Základní postoj je primárním předpokladem úspěšnosti brankáře. Pozici před brankou udržuje většinou v kleče, stehna a holeně svírají ostrý úhel. Kolena jsou od sebe vzdálena v šíři ramen, pro zvýšení stability i mobility se nárty a prsty chodidel dotýkají povrchu hřiště. Horní část těla udržuje brankář rovně nebo v mírném předklonu. Horní končetiny jsou v upažení poníž, lokty jsou pokrčeny, ruce v úrovni hlavy jsou obrácené dlaněmi vpřed. Pohyb brankáře je veden z kolen a bérců, zrychlován je odrazy z přední části chodidel. video 23 postoj brankáře Zmenšování střeleckého úhlu je taktická lokomoční činnost v prostoru brankoviště. Cílem této činnosti je limitace přímého ohrožení branky na minimum zachycením, popř. sražením nebo odražením míčku. Podle pozice míčku a střelce rozlišujeme pohyb brankáře vpřed před střelbou (vysouvání proti střelci) a pohyb brankáře vpřed v okamžiku střelby (vysouvání na míček). PP29 zmenšování s. úhlu video 24 zmenšování s. úhlu Chytání a vyrážení tvoří rejstřík speciálních dovedností prostřednictvím jednotlivých částí těla brankáře (ruce, horní a dolní končetiny, trup, hlava), které brankář operativně využívá dle herní situace. Chytané nebo zachycené míčky navíc jistí trupem, naopak prudce vyráží nebo usměrňuje končetinami, event. hlavou do relativně bezpečných zón za branku, do rohu, nebo mimo hřiště. Hra za brankou je vyjádřena flexibilní lokomocí - přesouváním v prostoru branky a malého brankoviště s cílem znesnadnit, nebo přerušit útočnou činnost soupeře, popř. odrazit nebo zachytit míček. video 25 přesuny brankáře Vyhazování je činnost cílená zejména pro založení rychlého útoku. Podle způsobu provedení výhozu a trajektorie míčku rozlišujeme výhoz po zemi a pravidly ošetřený skákající výhoz, prováděný úderem míče o zem. PP30 výhozy brankáře Činnost při standardních situacích, činnost při clonění, činnost při tečování vyplývá z dané herní situace. Taktické reakce brankáře, s cílem zabránit proniknutí míčku do branky jsou pohybově vyjádřeny variabilním řetězcem vzájemně se prostupujících herních dovedností. Determinantu úspěšnosti brankáře představuje jeho herní zkušenost a taktická vyspělost, schopnost anticipace a „čtení“ hry. Zásobník cvičení pro nácvik herních činností najdete na adrese: http://www.florbalovytrener.cz/materialy-2/zasobnik-cviceni/

vytvořil webmaster UK FTVS, (c) 2016