Systematika herních činností v softballu

1. Charakter utkání

V pálkovacích hrách dochází k pravidelnému střídání odlišných herních dovedností, které se uplatňují ve specifických herních činnostech útočných a obraných. Utkání v softballu je limitováno 7 směnami, ve kterých se hráč může střídat v roli polaře, pálkaře a běžce. Není také výjimkou, že v určité směně se do utkání vůbec nezapojí, sedí pouze na lavičce. Základní strukturu utkání tedy vyjadřuje schéma 1.

Schéma 1 Základní struktura utkání v softballu (v případě domácího družstva)

Utkání tedy můžeme charakterizovat pomocí 7 základních stavů systému v čase (na diagramu značeno červeně). Pro další zjemnění struktury musíme vycházet z detailnějšího rozdělení. Na diagramu vpravo (modré značení) a dostaneme 14 stavů, které již vyjadřují rozdílnost realizovaných výkonů v jednotlivých dovednostech. Z teorie systémů víme, že jakýkoli stav otevřeného systému ovlivňuje stav předcházející (Dvořák, Maršík a Andrej, 1982). Tím jsou výkony v kterékoli části utkání ovlivněny výkony v předcházejících směnách. V dalším popisu struktury IHV musíme vždy uvažovat o tomto ovlivnění a vyjádřit jej pomocí systému vstupujícího do interakce s daným systémem.

Charakter činností v jedné směně Softball, stejně jako jiné pálkovací hry (baseball, kriket), jsou charakteristické tím, že děj utkání neprobíhá nepřerušovaně, ale v určitých intervalech, které vždy začínají stejnou činností, tedy nadhozem nadhazovače. Na rozdíl od brankových a síťových SH vždy každá herní situace v obraně začíná „standardní situací“ (SS). V brankových i síťových sportovních hrách standardní situace nastane pouze po přerušení herního děje rozhodčím pro porušení pravidel. V síťových hrách i po zisku bodu (servis). V pálkovacích hrách tyto standardní situace nastávají i bez přerušení herního děje rozhodčím. V některých případech i po přerušení – v okamžicích kdy je uplatněno pravidlo o „mrtvém míči“ (zasažení pálkaře nadhozem, dvojí odpal a podobně), nebo po uplatnění pravidla „mrtvý míč“ (chybný odpal). Co je rozdílné v těchto situacích? Je to pouze stav běžců na metách, stav skóre utkání, počet autů ve směně a počet dobrých (strike) a špatných (ball) nadhozů. Každou tuto standardní situaci můžeme považovat za klidový stav systému utkání (schéma 3). Po nadhození míče a reakci soupeře (pálkaře i případných běžců) reaguje tým v obraně jako celek. Tento stav označujeme jako proměnlivou situaci (PS). Vzhledem k faktu, že se jedná o autoregulační systém, podílejí se na této týmové reakci všechny interakce hráčů družstva. V tomto případě stejně jako v jiných sportovních hrách hovoříme o obraných herních kombinacích. Podíl jednotlivých reakcí, které se projevují činností hráčů, popíšeme dále v textu při ukázce řešení herních kombinací. Na schématu 2 je struktura půlsměny v softballu v případě, že v jejím průběhu družstvo v obraně vyřadilo tři pálkaře a nadhazovač nadhodil pouze 3 nadhozy. Jedná se o příklad, který se vyskytuje v utkáních velice zřídka, ale pro naznačení struktury utkání je vhodný pro svoji jednoduchost. V případě zapojení více pálkařů je struktura stejná, ale počet spojení SS a PS se objevuje více.

Schéma 2 Příklad struktury půlsměny v softballu

Každá obranná herní kombinace je realizovaná pomocí činností jednotlivých polařů, které označujeme jako herní činnosti jednotlivce. Ty jsou většinou spojeny s manipulací s rukavicí a rozdělujeme je na obecné HČJ specifické podle jednotlivých postů. Přehled obranných HČJ ukazujeme na schématu 4. Většina těchto HČJ je složena z dílčích dovedností, jedná se o sériové dovednosti. Tyto dílčí dovednosti polařů pak označujeme jako obranné herní dovednosti. Ty jsou spojeny s obecným cílem jako je chytit míč, vystartovat k míči a podobně. Naopak Obranné HČJ jsou spojeny s konkrétním herním cílem, vyautovat běžícího pálkaře, vyautovat běžce dotykem a podobně.

Družstvo v útoku realizuje svou činnost postupným nastupováním pálkařů ke startu na pálce, podle předem stanoveného pořadí. Činnost pálkaře i případných běžců je přímo řízena koučem. V případech že se jedná o součinnost pálkaře a běžce podle předem domluvené činnosti, kde každý musí splnit určitou povinnost, hovoříme o útočných herních kombinacích. V softballu se jedná o následující kombinace: Krádež mety, sebeobětovací ulejvku, nátlakovou hru a odpal a běh. Tyto kombinace jsou popsány v dalším textu. Podobně jako v obraně nazýváme jednotlivé činnosti pálkaře a běžců útočnými herními činnostmi jednotlivce, které jsou dále složeny z útočných herních dovedností. Přehled těchto HČ uvádíme na schématu 3. ´

Schéma 3 Systematika herních činností

2. Herní činnosti jednotlivce

2.1 Běh po metách

Pro základní nácvik softballu je vhodné se soustředit na způsob startu z mety a na jednoduché taktické řešení situací v utkání. Aby hráč mohl správně vyběhnout z mety, musí zaujmout jedno ze tří možných postavení:

Startovní postavení čelem do vnitřního pole (baseballové postavení). Běžec stojí rovnoběžně se spojnicí první a druhé mety, obrácen k metě domácí a levou nohou se dotýká vnitřního okraje mety. Nohy jsou rozkročené a váha těla je na pravé noze. Kolena jsou pokrčena a tělo je mírně předkloněno (obr. a). Při vypuštění míče zahajuje hráč pohyb levou nohou šikmo přes tělo (cross over step) se současným vytočením boků do směru běhu.
Sprinterská poloha - před metou. Běžec zaujme polohu polovysokého startu, který je užíván v lehké atletice. Zadní nohou se dotýká mety. Váha těla je převážně na přední noze, hlava otočena k nadhazovači a oči sledují jeho činnost (obr. b).
Sprinterská poloha - za metou. Postavení běžce je podobné jako v předešlém případě. Běžec zaujme polohu polovysokého startu, ale tak, že stojí patou své přední (levé) nohy na vnitřním okraji mety a pravá noha je za metou (obr. c).

Obr. 8 Startovní postavení

Obr. 9 Startovní postoj

Pokud běžec zaujme první nebo druhou polohu musí se pro svůj start z mety soustředit na okamžik vypuštění míče. Druhá poloha má oproti první výhodu v tom, že boky i tělo běžce jsou otočeny do směru budoucího běhu.
Při použití třetí startovní polohy běžec zahajuje svůj pohyb v okamžiku zahájení výkroku nadhazovače. Odráží se z pravé nohy za metou a zatím co nadhazovač dokračuje a vypouští míč z ruky, je běžec v pohybu a jeho levá noha by měla opustit metu právě v okamžiku vypuštění míče. I když se jeho levá noha dotýká mety v momentu vypuštění míče, získává běžec výhodu zlomku sekundy oproti druhým dvěma způsobům. Na druhé straně ale tento způsob startu vede k tomu, že méně zkušení rozhodčí reagují na pohyb běžce a často dochází k jeho vyautování za předčasné opuštění mety.

Základy taktiky v běhu po metách

V této části uvádíme pouze základy taktiky běhu po metách v bodech, podrobněji je tato tématika zpracována v doporučené literatuře.

Při běhu na první metu je nutné si uvědomit, že tato meta je z hlediska pravidel odlišná od ostatních. Je průběžná!, to znamená, že se na ni běžící pálkař nemusí zastavit a může jí proběhnout a pokud se nepokusí získat druhou metu, může se na první vrátit a polaři jej nemohou vyřadit ze hry.
V případě vícemetového odpalu je vždy nutno při běhu sledovat kouče, který dává signál, zda pokračovat v běhu či ne. Na obrázku jsou naznačena místa v běžecké dráze, kde by měl běžec sledovat činnost kouče.

Obr. 10 Místa pro sledování kouče

Při každém nadhozu by měl běžec vyběhnout 3 – 4 m z mety.
V případech, kdy se jedná o vynucený postup, musí běžec po odpalu spoluhráče běžet na následující metu.
V případech kdy se nejedná o vynucený postup, běžec by měl postupovat podle svého uvážení, které závisí na místě v poli, kam byl odpálen míč. Pokud je odpálen do místa v blízkosti mety, kam může běžet, tak by měl běžec zůstat na původní metě. Pokud je míč dále od této mety, běžec na ni běží a dále se rozhoduje na základě vzdálenosti od místa, kam byl odpálen míč.
Případy kdy spoluhráč odpálil míč tak, že jej polaři pravděpodobně chytí v letu:
Odpal je ve vnitřním poli – běžec po vyběhnutí se vrátí na svou metu. Pokud polaři míč chytí, zůstává stát na své metě. Pokud polaři míč nechytí, jedná se o odpal na zem a běžec reaguje podle toho, zda se jedná o vynucený postup nebo ne, jak bylo popsáno výše.
Odpal je ve vnějším poli – tato situace je složitější pro běžce. Podrobný popis řešení této situace nalezne čtenář v doporučené literatuře (Süss, 2003)

2.2 Házení

Obecný pojem dovednosti házení musíme rozdělit podle cílů, které dovednosti mají, na dvě různé skupiny hodů, příhozy spoluhráči a nadhazování.

Schéma 4 Struktura házení

Kromě různého cíle nacházíme v těchto dovednostech i další rozdíly. Nadhazování probíhá ve stálém prostředí, zahájení pohybu je vždy stejné a je velmi omezeno pravidly. Naopak příhoz není pravidly nijak omezen. Zahájení pohybu bude rozdílné v závislosti na způsobu chycení míče, který vždy hodu předchází. Konečně dovednost přihrát míč spoluhráči probíhá v prostředí polo předvídatelném, mírně variabilním.

Příhoz

Základní charakteristika

Házení obecně patří mezi diskrétní dovednosti probíhající v mírně variabilním, téměř stálém, polopředvídatelném prostředí. Zahájení dovednosti souvisí s předcházející činností. Hod může následovat po chycení příhozu spoluhráče nebo po chycení odpalu. Průběh a výběr způsobu hodu záleží na místě odkud a na jakou vzdálenost polař přihazuje. Cílem není co nejrychlejší hod, ale “dopravit” míč spoluhráči co v nejkratším čase. To znamená, že například na dlouhou vzdálenost není cílem hodit míč obloukem tak aby jej spoluhráč chytil v úrovni hlavy, ale je možné a rychlejší přihrát míč tak, aby letěl téměř po přímce a například se i odrazil od země. Z hlediska krytí energetického výdaje se jedná o typickou krátkodobou vysoce intenzivní činnost, kde zdroje energie jsou hrazeny CP a ATP přímo ze zásob ve svalech.

Způsob provedení

Podle způsobu provedení rozlišujeme v softballu tři základní způsoby hodu, které jsou uvedeny na schématu (hod vrchním obloukem, hod stranou a hod spodním obloukem) Tyto tři způsoby patří mezi nejobvyklejší způsoby hodů, které by měl zvládnout každý polař. Hod vrchním obloukem Hod vrchním obloukem je nejčastěji používaný způsob softballového hodu. Je základním hodem, ze kterého se ostatní způsoby odvozují. Cílem této herní dovednosti je hodit míč na delší vzdálenost co nejrychleji a nejpřesněji. Při správném provedení může nastat chyba ve vertikální rovině a chytající spoluhráč tuto chybu může snadněji napravit. Z hlediska provedení lze rozeznat tři fáze hodu: Výkrok a nápřah. Výkrok začíná po chycení míče přenesením tělesné hmotnosti na pravou nohu, se současným uchopením míče, spočívajícího v rukavici. Samotný výkrok zahajuje pravá noha vytočením chodidla o 90o vně, kolmo na směr hodu. Poté hráč vykročí levou nohou do směru hodu. Špička levé nohy směřuje přímo k cíli. Obě spojené ruce pokračují v pohybu směrem k pravému rameni, kde se rozdělí a pravá paže pokračuje do zapažení pokrčmo tak, že je paže ohnuta v lokti téměř v pravém úhlu a ruka s míčem směřuje ven od směru hodu. Levá paže vykoná protipohyb do předpažení, rukavicí, vytočenou malíkovou hranou vzhůru, ukazuje na cíl hodu Kontrolní bod: loket paže v nápřahu je výš než pravé rameno. Výkrok směřuje přímo ke spoluhráči.

Obr. 11 Výkrok a nápřah

Švih paže – silová fáze. Je opět současný pohyb obou paží spojený s rotací trupu a boků vpřed se současným přenesením váhy těla na výkročnou, levou nohu. Tato fáze začíná pohybem boků, které rotují vpřed k cíli. Ihned po zahájení rotace boků pokračuje pohyb rotací ramen se současným pohybem pravé paže. V prvním okamžiku zahájení švihového pohybu je paže vedena loktem vpřed a později pokračuje švihem na úrovni hlavy předloktím vpřed. Celý pohyb pravé paže je zakončen těsně před vypuštěním míče maximálním švihem zápěstí. Souhyb levé paže – levá paže z předpažení je vedena zpět k tělu a tím vytváří podmínky pro dokončení rotace trupu a umožňuje pohyb pravé paže v rovině kolmé k zemi a procházející v blízkosti hlavy. Kontrolní bod: paže při švihu je vedena těsně kolem hlavy. Loket házecí paže je nad úrovní ramene. Rotace míče po vypuštění je zpětná.

Obr. 12 Silová fáze hodu

Dokončení hodu.

Po vypuštění míče pokračuje paže v pohybu vpřed a dolů. Hráč nezastavuje pohyb pravé paže v okamžiku vypuštění míče, ale naopak pokračuje švihovým pohybem dále a se současným předklonem trupu ukončuje svůj pohyb pravou rukou u levého kolene. Boky, trup a ramena dokončují svůj rotační pohyb pomalým bržděním. U dětí je nutné zdůrazňovat toto dokončení pohybu, aby zbytečně nedocházelo k narušení pohybu prudkým zastavením. V případě prudkého zastavení v místě vypuštění míče se zvyšuje jednak pravděpodobnost zranění ramene a jednak hráč nebude házet v plné rychlosti (brzdí již před místem vypuštění).

Obr. 13 Dokončení hodu Video S1

Hod stranou

Tento způsob hodu využívají pouze někteří vnitřní polaři, kteří jsou v časové tísni a přihrávají na střední vzdálenost. Pro vnější polaře by bylo, vzhledem k velké vzdálenosti, nevýhodou použití hodu stranou. Velkou výhodou toto způsobu provedení je kratší nápřah a tím rychlejší provedení celého hodu. Nevýhodou je, že pokud vznikne chyba v okamžiku vypuštění míče, vznikne odchylka od přímého směru v horizontální rovině a spoluhráč ji bude obtížněji napravovat. Stejně jako u předešlého způsobu hodu rozlišujeme v provedení tři fáze: Výkrok a nápřah. Po chycení míče tělo zůstává v mírném náklonu. Paže se po uchopení míče v rukavici rozpojují a spodním obloukem přecházejí do nápřahu. Pravá paže končí v upažení dál od směru hodu, pravé zápěstí je v okamžiku nápřahu pod míčem. Levá paže je v předpažení a ukazuje směrem k cíli hodu. Levá noha, stejně jako v případě hodu vrchním obloukem, vykračuje směrem k cíli. Kontrolní bod: zápěstí při nápřahu je pod míčem. Švih paže – silová fáze. Pohyb vpřed zahajuje hráč rotací boků, ke které se připojuje tělo a ramena. Švih pravé paže vpřed je opět veden loktem, zápěstí je pod míčem. Švih paže je veden v rovině rovnoběžné se zemí. Levá paže provádí protipohyb směrem k tělu. Pravé rameno je v průběhu švihu paže níže než rameno levé. Kontrolní bod: rotace míče po vypuštění je rovnoběžná se zemí a směřuje vzad. Dokončení pohybu. Paže po vypuštění míče pokračuje v pohybu v rovině rovnoběžné se zemí a dokončuje pohyb u levého boku. Boky, trup a ramena dokončují svůj rotační pohyb pomalým bržděním. Kontrolní bod: pohyb po hodu není okamžitě zastaven, pravá ruka dokončí pohyb u levého boku.

Obr. 14 Hod stranou

Hod spodním obloukem

Tento způsob provedení je využíván polaři v případě, že musí hodit míč na velmi krátkou vzdálenost a jsou v časové tísni. Jedná se o velmi krátký hod na vzdálenost jen 2–4 m, který letí ke spoluhráči obloučkem. V provedení rozlišujeme pouze dvě fáze. Oproti předcházejícím způsobům hodu zcela chybí fáze nápřahu, dokonce se považuje za chybu, pokud polař nápřah směrem dozadu udělá, protože v tomto okamžiku spoluhráč ztrácí míč ze svého pohledu a pravděpodobně míč nechytí. Druhou nevýhodou nápřahu je, že polař v okamžiku vypuštění míče z ruky zapojí do hodu zápěstí a míč směřuje směrem vzhůru a ne ke spoluhráči. Švih paže – silová fáze. Vzhledem ke skutečnosti, že příhoz bude pouze na velmi krátkou vzdálenost, soustřeďuje se celý hod pouze na krátký spodní oblouk, který zahajuje polař ihned po chycení míče do pravé ruky. Je výhodnější, pokud vykročí současně levou nohou směrem ke spoluhráči. Při vypuštění míče nezapojuje polař do hodu zápěstí! Dokončení pohybu. Hráč dokončí pohyb vpřed dokročením pravé nohy a pravou paží volně dokončí spodní oblouk.

Obr. 15 Hod spodním obloukem Video S2

2.3 Chytání

Chytání míče je herní dovednost, která tvoří základ pro téměř všechny obrané herní činnosti jednotlivce. (schéma 1) Tvoří základ při chytání příhozu, odpalu po zemi, odpalu v letu a chytání nadhozů

Schéma 5 Struktura chytání

Při chycení míče by se měl polař pokusit o chycení míče pomocí obou rukou. Míč se chytá pomocí rukavice, tak aby při nárazu kontaktoval koš rukavice. Druhá ruka pak slouží k zajištění míče proti vypadnutí a také umožní rychlejší a pevnější vyjmutí míče z rukavice a přechod do nápřahu pro další možný hod. V základním postoji před chycením míče předpaží polař obě, mírně pokrčené paže, pravá ruka je položena za koš rukavice. Osa otevřené rukavice by měla být v ideálním místě, nejlépe kolmo na směr hodu. Po nárazu míče do rukavice provádí polař ztlumení tohoto nárazu pohybem obou paží k tělu. Během tohoto pohybu přehmátne pravou rukou k míči a uchopí jej. Další pohyb nelze obecně popsat, protože bude záležet na tom, v jaké herní činnosti se chycení použije.

Chytání příhozu

Jako každá herní činnost jednotlivce má i chycení příhozu stránku taktickou a technickou. Z pohledu taktiky se jedná zejména o výběr místa u mety, aby bylo nejvýhodnější vzhledem k další činnosti, která bude následovat. Lze proto rozlišit postavení a postoj pro chycení příhozu na metě pro vyautování běžce (běžícího pálkaře) zašlápnutím mety. Pohyb polaře by měl být veden co nejkratším směrem a měl by být proveden tak, aby po počáteční akceleraci doběhl na místo chycení již v okamžiku, kdy běh zpomaluje. Nemělo by se jednat o “stupňovanou rovinku” s maximální rychlostí běhu na konci.

Z pohledu techniky zaujetí postoje na metě se dají podmínky shrnout do následujících bodů:

Ramena a boky jsou kolmo ke směru příhozu.
Polař stojí ve stoji rozkročném, váha těla je rozložena rovnoměrně na obě chodidla. Levá noha může být mírně vpředu. Tento postoj umožní polaři dobrou rovnováhu a tím i možnost korekce postoje při špatném nebo nepřesném příhozu.
Hlava je vzpřímena a oči sledují činnost spoluhráče.

Před chycením míče by měl polař vykročit do směru letu míče, zkrátí tím čas pro chycení a zároveň by měl stát na okraji mety, aby umožnil soupeři došlap na metu. Stát na okraji mety je důležité také pro ochranu zdraví polaře, aby nedocházelo k případným kolizím se soupeřem.

Základní chycení příhozu na metě pro vyautování pálkaře zašlápnutím mety. Polař vyšlapuje vždy směrem k příhozu.

Obr. 16 Chycení míče

Pohyb nohou při chycení míče na metě je znázorněn na schématu 6.

Při chytání příhozu před metou k účelu vyautování běžce dotykem stojí polař před metou tak aby umožnil běžci přístup na metu. Podle pravidel nesmí polař stát v cestě běžci, nemá-li pod kontrolou míč. Polohu chodidel vzhledem ke směru příhozu a k metě ukazujeme na schématu 6.

Schéma 6 Pohyb nohu a postavení chodidel při chycení míče na metě

Postoj polaře je podobný polařskému střehu, ramena jsou v kolmém směru na trajektorii příhozu. Po chycení míče je cílem polaře tečovat (dotknout se) běžce míčem, drženého v obou rukou – tedy v rukavici i v pravé ruce. To je důvodem ochrany před vyražením míče z rukavice v průběhu dotyku běžce.

Chytání odpalu po zemi

Při nácviku chytání odpalů po zemi vycházíme ze střehového postoje, do kterého se staví hráč vždy před zahájením každé polařské činnosti.

Popis střehového postoje
Polař v základním postoji stojí ve stoji rozkročném, kolena jsou mírně pokrčena, levá noha je mírně vpředu. Hmotnost těla je rozložena rovnoměrně na obou nohou, na přední části chodidel. Tělo je v mírném předklonu a paže jsou volně svěšeny před tělem. Hlava je vzpřímena a oči sledují činnost nadhazovače a pálkaře. Pro jednotlivé polaře se může základní postoj lišit. Obecně platí, že vnitřní polaři zaujmou nižší střehový postoj tím, že ve stoji rozkročném více pokrčí nohy, což jim může pomoci rychleji vystartovat žádoucím směrem, zejména do stran a dopředu. Naopak vnější polaři budou častěji startovat dozadu pro odpaly, které pálkaři odpálili za ně.

Obr. 17 Chytání odpalu po zemi

Přechod ze střehu do postoje pro chycení odpalu.

Při popisu této dovednosti musíme rozlišit, zda se jedná o činnost vnitřních polařů, nebo o činnost polařů vnějších. Každý z těchto polařů bude vykonávat tuto dovednost jinak v důsledku situačních podmínek, ve kterých je dovednost prováděna. Ve vnitřním poli nemá polař dostatek času pro chycení odpalu, a proto musí reagovat na změny směru po odpalu pálkaře. K řízení pohybu dochází na základě reakční doby. Naopak ve vnějším poli polaři mohou anticipovat lépe místo pro chycení odpalu. K řízení pohybu dochází na základě anticipačního načasování (Mogill, 1992). Polaři si tak mohou svojí činností vytvořit optimální podmínky pro chycení odpalu a následující příhoz spoluhráči ve vnitřním poli.

Chytání ve vnitřním poli Tento druh chytání je spojen s pohybem na relativně krátkou vzdálenost 3 – 5 m do všech možných směrů. Proto by se měl polař po startu ze střehu pohybovat v nízkém postoji, během pohybu by nemělo docházet ke zvýšení těžiště těla. Tím by měl vnitřní polař zaujmout co nejrychleji nízký postoj pro chycení odpalu s rukavicí těsně u země.

Obr. 18 Chytání ve vnitřním poli

Chytání ve vnějším poli

Tento druh chytání je spojen s předcházejícím pohybem na delší vzdálenosti 10–30 m a proto je činnost vnějšího polaře jiná, než činnost polaře vnitřního. Cílem polaře je chytit odpal v postoji kolmo k míči tak, aby mohl pouze jedním krokem zahájit činnost pro hod. Velmi častou chybou mladých hráčů je pomalý start ze střehu a potom stupňované zrychlování běhu do postoje pro chycení odpalu. Nemohou se takto dostat včas do dobrého rovnovážného postoje a pak může snadno dojít k chybě.

Vlastní chycení odpalu – základní způsob

Polař by se měl snažit o chycení odpalu před tělem pomocí obou rukou. V případě rychlých odpalů do stran musí vnitřní polař často použít i jiný způsob, který je však riskantnější. V místě chycení odpalu se polař zastaví a zaujme základní postoj pro chycení odpalu. Stojí ve stoji rozkročném, levá noha je mírně vpředu, nohy jsou pokrčené v kolenou tak, aby dosáhl rukavicí pohodlně na zem. Hmotnost těla je rovnoměrně rozložena na obě nohy a spočívá na předních částech chodidel. Někteří trenéři doporučují vnitřním polařům, aby položili v tomto základním postoji rukavici hřbetem na zem, některým trenérům stačí, když se rukavice dotýká země prsty. Paže jsou volně spuštěny před tělem. Tělo je předkloněno, hlava je držena zpříma, oči sledují míč. O poloze pravé paže se vedou často diskuse. Někteří trenéři doporučují mít pravou ruku u rukavice ze strany, jiní doporučují držet pravou ruku nad rukavicí. Všichni se však shodují v tom, že se míč musí chytat oběma rukama. Odpal je chycen do rukavice v poloze, kdy je osa rukavice kolmá na směr odpalu, poté je míč přiklopen pravou rukou a současným pohybem obou paží k tělu je odpal ztlumen. Tlumící pohyb končí v oblasti břicha polaře, odkud začíná nápřah pro následující hod. Hlava se v okamžiku chycení míče předklání a polař sleduje očima míč až do rukavice. Kontrolní bod: v postoji proti polaři musí trenér vidět knoflík čepice v okamžiku chycení míče do rukavice.

Chytání odpalu v letu

Polař chytá odpal do obou rukou natažených proti míči. Osa rukavice je kolmo na směr letu míče, pravá ruka je za košem rukavice, stejně jako u chytání příhozu. Po nárazu míče do rukavice polař tlumí náraz pohybem směrem k tělu. Končí u pravého ramene, kde začíná nápřah k hodu. Měl by stát ve správném rovnovážném postoji, aby mohl korigovat případné změny letu míče a mohl míč jistě chytit. Kontrolní bod: pokud by polař nechal míč úmyslně spadnout, měl by jej při správném postoji trefit do pravého ramene. Poznámka: velmi často při chycení míče v letu použije polař k chycení pouze rukavici. V mnoha případech je to nezbytné, pokud polař k míči běží a chytá jej v běhu, ale pokud má dostatek času, je dobré jej chytat pomocí obou rukou, aby bylo možné v případě, když míč není chycen přesně jej zajistit v rukavici druhou rukou.

Chytání nadhozů

Zadák je jedním ze dvou polařů (druhým je nadhazovač) který má podle pravidel předepsané postavení. Musí stát v okamžiku zahájení nadhozu za domácí metou. Pro úspěšné chytání nadhozů je nutné splnit tyto podmínky

Zadákova kolena a ramena by měla tvořit čtverec směrem k nadhazovači. Tím získá rovnováhu a vytvoří vhodný terč pro nadhazovače. Paže jsou volně svěšeny vně kolen a rukavice tvoří skutečný terč pro nadhazovače.
Zadák by se měl snažit chytat nadhozy ve směru procházejícím středem těla a ne se pro ně natahovat, což vždy vede ke změně postavení a narušení rovnováhy již po vypuštění nadhozu. Tělo je v mírném předklonu, hmotnost těla spočívá na špičkách, paty jsou zvednuty mírně nad zem.
Míč se chytá před tělem s pažemi pohodlně nataženými.
Oči sledují nadhoz po celou dobu letu míče.
Při chycení míče ztlumí zadák náraz do rukavice a zároveň druhou rukou přikryje míč v rukavici. Pohybem obou paží k pravému rameni zahájí nápřah k následujícímu hodu.

Obr. 19 Postoj zadáka při chytání nadhozu

Blokování nadhozů

Při blokování nadhozu mířícího na zem si zadák klekne na oba holenní chrániče tak, aby špičky nohou měl u sebe a kolena od sebe. Otevřenou rukavici položí na zem mezi obě kolena do klína. Pravou ruku s dlaní vytočenou vpřed položí vedle levé ruky s rukavicí. Tělo a hlavu nakloní vpřed. V této pozici se snaží zastavit míč tak, aby neprošel za něj. Cílem, jak již bylo zmíněno, není chytit nadhoz do rukavice, ale jakkoli jej zastavit.

2.4 Odpal

Odpal je základní útočná herní činnost, která v podstatě určuje charakter softballu a ovlivňuje všechny další herní činnosti v pálkovacích hrách. Výsledek odpalu je ovlivněn zejména správným načasováním zahájení švihu pálkou a dále správným provedením švihu. V neposlední řadě je pro úspěch důležitý start po odpalu k běhu na první metu, protože i při odpalu do vnitřního pole je možný zisk mety. Cílem odpalu je odpálit míč s největší možnou razancí tak a tím znemožnit polařům chycení míče přímo v letu před dopadem na zem nebo přihrávku na první metu dříve než tam doběhne pálkař.

Výběr pálky

Při výběru pálky je dominantním znakem váha pálky. Pálka musí být lehká, aby umožnila hráči švih a ne odpal tahem.

Výběr pálkařského území

O tom, v kterém pálkařském území bude hráč odpalovat, rozhoduje způsob držení pálky v rukou. Pokud drží pálku levou rukou blíže ke knoflíku pálky, pak se postaví do levého pálkařského území na spojnici domácí meta - třetí meta. V tomto případě hovoříme o něm jako o pravém pálkaři. Levý pálkař stojí v opačném území a pravou rukou drží pálku blíže ke knoflíku pálky. V dalším textu, pokud to nebude zdůrazněno, bude popisována technika odpalu pálkaře praváka.

Držení pálky

Pálku by měl hráč držet oběma rukama u sebe. Není vhodné držet pálku úplně na konci držadla, ale zhruba 2cm od knoflíku pálky. Držení má být pevné, důležité je aby pevnost držení byla dominantní až v průběhu švihu. V základním postoji by měl hráč držet pálku volně a zpevnit držení až v okamžiku zahájení výkroku.

Základní postoj

V této základní fázi nácviku je důležité, aby v základním postoji stál hráč v pohodlném postoji, který mu bude zaručovat dobrou rovnováhu. Ta je základem pro budoucí úspěšný švih. Hráč stojí ve stoji rozkročném, chodidla jsou vzdáleny na šířku ramen a jsou obě kolmo na hranu domácí mety. Kolena jsou mírně pokrčena, tělo je vzpřímeno, ale může být i mírně nakloněno dopředu. Pálka je držena v obou rukou u pravého ramene. Hlava je vzpřímena a oči sledují letící míč na stojanu. Ramena jsou uvolněná a spojnice ramen je rovnoběžná se zemí.

Obr. 20 Držení pálky a základní postoj pálkaře

Výkrok

Pálkař zahajuje svůj švih krátkým výkrokem (10-15cm) přímo vpřed. Váha těla je po výkroku rovnoměrně rozložena na obě nohy (obr. 21).

Průběh pohybu

Po výkroku pokračuje pálkař rotací boků a trupu. Paže rotují současně s trupem. Těsně před kontaktem pálky s míčem dojde k rychlé extenzi obou paží. U pravé, knoflíkové paže, se jedná o velmi krátké dopnutí paže, kdežto levá, která je nahoře, vykonává delší pohyb směrem k místu kontaktu pálky a míče (obr. 21). Následuje explozivní pohyb v zápěstí (dukce) do bodu kontaktu. Těsně po kontaktu pálky s míčem pálkař dokončuje odpal rotací trupu a později přetočením zápěstí.

Vedení švihu

V počátku švihu je pálka vedena tak, že knoflík pálky směřuje do prostoru mezi tělo pálkaře a míč. Švih je veden ve směru ven od těla (inside - outside). Směr odpalu je dán umístěním nadhozu, nikoli přáním pálkaře.

Dokončení švihu

Hráč po trefení míče nezastavuje svůj švih v bodě kontaktu, ale pokračuje dál v pohybu, který by měl skončit u levého ramene. V průběhu švihu by měla být hlava pálkaře nehybná.

Obr. 21 Odpal

Ulejvka

Ulejvka je úmyslné ztlumení nadhozeného míče pálkou do prostoru blízko domácí mety. Ulejvky rozdělujeme na sebeobětovací a útočné. Cílem sebeobětovací ulejvky je umožnit spoluhráči postup na další metu. Příklad: v situaci, kdy je obsazená první meta a pálkař úmyslně zkrátí odpal sebeobětovací ulejvkou, polaři nemohou vyřadit běžce z první mety, naopak se musí soustředit na běžícího pálkaře. Tím umožní postup běžce z první na druhou metu, blíže k možnosti skórování. Cílem útočné ulejvky je zisk první mety.

A. Sebeobětovací ulejvky

Sebeobětovací ulejvka otočením při které pálkař stojící v otevřeném postoji. Při zahájení pohybu se pouze otočí na chodidlech tak, aby se dostal do postoje s rameny kolmo k nadhazovači.
Sebeobětovací ulejvka překročením: pálkař v otevřeném postoji při zahájení pohybu překročí nohou vzdálenější od nadhazovače na úroveň druhé nohy a otočí se rameny k nadhazovači, stejně jako v předešlém způsobu.

Obr. 22 Sebeobětovací ulejvky

Postavení v pálkařském území
Pálkař by měl vždy stát před metou v otevřeném postoji. Ten je důležitý pro rovnováhu, která je tak zajištěna i po otočení směrem k nadhazovači. Postavení pálkaře před metou zvyšuje pravděpodobnost správného odpalu do pole.

Obr. 23 Postavení pálkaře

Držení pálky
Pálkař může použít jednoho ze dvou způsobů držení pálky. S rukama u sebe tak, že při zahájení pohybu přesune obě ruce ke konci rukojeti, nebo s rukama od sebe, kdy ruka bližší ke konci pálky zůstává a druhá se posouvá k místu, kde se pálka rozšiřuje. Pálka je pak opřena mezi palcem a ostatními prsty, které jsou sevřeny v pěst.

Obr. 24 Držení pálky při sebeobětovací ulejvce

Poznámka:
držení pálky s rukama u sebe je složitější a náročnější pro trefení nadhozu, a proto je doporučováno zkušenějším pálkařům.

Kontakt pálky s míčem
Na rozdíl od odpalu je důležité v provedení téměř všech ulejvek správně ztlumit náraz míče do pálky. Jedná se o velmi krátký zpětný pohyb pálkou. Toto ztlumení se provádí pohybem paží směrem k tělu. Výsledkem by měl být 2 - 3 m dlouhý odpal. Po kontaktu pálky s míčem pouští pálkař pálku volně na zem, pravák vlevo od těla a levák naopak vpravo.

Obr. 25 Kontakt pálky s míčem

B. Útočné ulejvky

Typů ulejvek, které se používají k překvapení obrany a k zisku mety pálkařem, je poměrně mnoho. Častěji je používají pálkaři leváci, odpalující z levého pálkařského území, neboť z tohoto území je kratší vzdálenost k první metě. Pálkaři praváci je mohou občas využívat také, zejména v situacích, kdy vnitřní polaři stojí daleko od domácí mety. Základním předpokladem všech pálkařů, využívajících útočné ulejvky, je vysoká sprintérská rychlost. Využití těchto typů ulejvek je větší v softballu, kde se také častěji používají. V baseballu, kde je vzdálenost mezi metami větší, se užívají v utkání velmi málo, pouze v případech, kdy polaři stojí opravdu daleko.

3. Herní kombinace

3.1 Obranné herní kombinace

Herní kombinace v obraně vyžadují spolupráci všech polařů. Každý má specifickou roli, ze které vyplývá rozdílná činnost, jako následek reakce na vzniklou situaci. Herní kombinace jsou závislé na charakteru činnosti soupeře – pálkaře a běžců. V textu rozebereme pouze jednu herní kombinaci, pro větší přehled o situacích odkazujeme čtenáře na doporučenou studijní literaturu (Süss, 2003) Jednometový odpal na středního polaře s obsazenou první metou Cíl rozehry: Zastavit postup vedoucího běžce na 2M. Popis situace: Pálkař odpálí směrem na středního polaře. Běžec z první mety běží na druhou. Střední polař chytí odpal po odrazu ze země a přihraje jej spojce, která si naběhla do prostoru mezi druhou metu a středního polaře. Poté spojka přihraje nadhazovači a rozehra končí. Průběh všech interakcí mezi spoluhráči a mezi soupeřem, je na schématu 1 s následujícím popisem.

Schéma 7 Síťový diagram interakcí mezi polaři v průběhu odpalu do středního pole

Popis interakcí:

Pálkař odpálí na středního polaře. Hráči vnitřního pole (IF) reagují následujícím způsobem: První metař se vrací k první metě. Druhý metař běží ke druhé metě a kryje ji. Spojka nabíhá za druhou metu. Třetí metař se vrací ke třetí metě a kryje ji
Střední polař běží do předpokládaného místa chycení odpalu, levý a pravý polař reagují podle směru odpalu: jeden navádí středního polaře do správného místa k chycení odpalu a druhý jej zabíhá.
Běžec z první mety reaguje na způsob odpalu, v tomto případě běží na druhou metu.
Střední polař chytá odpal a běžec z první mety zakončuje běh na druhé metě.
Zadák řídí činnost středních vnitřních polařů (SS a 2B) a určuje, kdo bude chytat příhoz na 2M.
SS a 2B spolupracují při chycení příhozu od CF a reagují následujícím způsobem:
- 6a. 2B kryje druhou metu a současně zabíhá hod od CF
- 6b. SS si naběhne do prostoru mezi 2M a CF a chytá příhoz od CF
SS přihrává míč nadhazovači
Po chycení míče se nadhazovač vrací k nadhazovací metě a ostatní polaři zaujímají postavení pro sledování signálů mezi N a Z. Tím začíná nová standardní situace. Grafické znázornění činností uvádíme na schématu 2.

Schéma 8 Řešení situace při odpalu na CF

Tabulka 1 Činnost jednotlivých polařů

3.2 Útočné herní kombinace

V utkání, jak v softballu, tak i v baseballu, nastávají situace, které vyžadují řízenou spolupráci mezi pálkařem a běžci. Tyto činnosti jsou řízeny koučem a vyžadují plnění povinností všemi hráči, kteří se dané činnosti zúčastňují. V následujícím textu jsou popsány zásady provádění jednotlivých kombinací, které se mohou v utkáních vyskytovat. Zcela pochopitelně v různých klubech mohou být povinnosti běžců i pálkaře poněkud odlišné.

Sebeobětovací ulejvka

Je to základní herní kombinace, kterou lze uplatnit jak při utkání začátečníků, tak i ve vrcholném softballu i baseballu. Někteří trenéři tvrdí, že herní kombinace – sebeobětovací ulejvka – je typickým příkladem kolektivního přístupu k utkání. Jedná se o spolupráci pálkaře a běžce na kterékoli metě. Cílem této kombinace je posunout běžce o metu dál i za cenu vyautování pálkaře. V této herní kombinaci se předpokládá, že pálkař bude vyřazen a běžec se posune o metu dále, resp. blíže k domácí metě.

Povinnosti pálkaře
Každý dobrý nadhoz (strike) do pole by měl pálkař „ulejt“. To znamená, že úmyslně zkrátí nadhoz pomocí herní dovednosti zvané „sebeobětovací ulejvka“.

Povinnosti běžce
Vyběhnout z mety a co nejdříve zjistit, zda spoluhráč “ulil” nadhoz na zem. V tomto případě musí běžet na další metu a to i v případě, když není nucený postup. Pokud polaři chytí ulejvku v letu, musí se běžec vrátit na svou původní metu.

Krádež mety

V této kombinaci jde o zisk následující mety pro běžce bez odpalu spoluhráče. Pravidla umožňují tento posun při jakémkoli nadhozu, ale polaři mohou vyautovat běžce tečováním před dosažením mety. Aby byl běžec úspěšný, musí být jeho čas potřebný k dosažení mety kratší, než čas od vypuštění míče nadhazovačem přes chycení nadhozu zadákem až po chycení míče na metě polařem.

Povinnosti běžce
V softballu musí běžec vyběhnout z mety v okamžiku vypuštění nadhozu z ruky nadhazovače a co nejrychleji běžet na metu následující, kde zakončí svůj běh pomocí skluzu. Důležitý je okamžik vyběhnutí z mety. Za předčasný výběh je potrestán v rámci pravidel autem, pokud vyběhne později, je velmi pravděpodobné, že bude aut na metě následující

Povinnosti pálkaře
Pálkař má za úkol předstírat do posledního okamžiku, že bude odpalovat, nebo ulejvat. Tím drží polaře v jejich základním postavení a ti se mohou přemístit k metám až poté, co zjistí, že pálkař neodpálil. Clonění neslouží tedy jen pro ztížení činnosti zadáka, ale důležité je zejména pro zdržení obránců v jejich základním postavení až do poslední možné chvíle. Nátlaková hra (squeeze play) Jedná se o zvláštní případ sebeobětovací ulejvky, ale s daleko přísnějšími pravidly. Tato riskantní herní kombinace se nejčastěji provádí v situacích, kdy je obsazena třetí meta a jsou méně než dva auty. Cílem je, aby běžec ze třetí mety skóroval. Povinnosti pálkaře Pálkař musí ulejt nebo alespoň tečovat pálkou nadhoz tak, aby jej zadák nechytil. Ulejvku musí pálkař směřovat k zemi. Chycená ulejvka před dopadem na zem většinou znamená vyautování i běžce ze třetí mety. Povinnosti běžce V softballu startuje běžec ze třetí mety v okamžiku, kdy míč opustí ruku nadhazovače a běží k domácí metě. Měl by zrakem kontrolovat, zda pálkař neulil míč do vzduchu. Snaží se doběhnout na domácí metu dříve, než jej polaři tečují míčem v rukavici. Domácí metu získává zpravidla skluzem.

Odpal a běh

Cílem této kombinace je posunout běžce o jednu nebo více met blíže k domácí. Jedná se o řízenou spolupráci běžce s pálkařem podobně jako při sebeobětovací ulejvce. Rozdílná je však činnost pálkaře, který musí odpalovat každý nadhoz. Pravidla pro tuto kombinaci mohou být odlišná v jednotlivých družstvech, zejména co se týče činnosti a povinností pálkaře.


Hlavní stránka Florbal Basketbal

Chrakteristika současného softballu Pravidla softballu Systematika herních činností Didaktické pojetí nácviku herních činnostíSeznam videí		Systematika herních činností v softballu 1. Charakter utkání V pálkovacích hrách dochází k pravidelnému střídání odlišných herních dovedností, které se uplatňují ve specifických herních činnostech útočných a obraných. Utkání v softballu je limitováno 7 směnami, ve kterých se hráč může střídat v roli polaře, pálkaře a běžce. Není také výjimkou, že v určité směně se do utkání vůbec nezapojí, sedí pouze na lavičce. Základní strukturu utkání tedy vyjadřuje schéma 1. Schéma 1 Základní struktura utkání v softballu (v případě domácího družstva) Utkání tedy můžeme charakterizovat pomocí 7 základních stavů systému v čase (na diagramu značeno červeně). Pro další zjemnění struktury musíme vycházet z detailnějšího rozdělení. Na diagramu vpravo (modré značení) a dostaneme 14 stavů, které již vyjadřují rozdílnost realizovaných výkonů v jednotlivých dovednostech. Z teorie systémů víme, že jakýkoli stav otevřeného systému ovlivňuje stav předcházející (Dvořák, Maršík a Andrej, 1982). Tím jsou výkony v kterékoli části utkání ovlivněny výkony v předcházejících směnách. V dalším popisu struktury IHV musíme vždy uvažovat o tomto ovlivnění a vyjádřit jej pomocí systému vstupujícího do interakce s daným systémem. Charakter činností v jedné směně Softball, stejně jako jiné pálkovací hry (baseball, kriket), jsou charakteristické tím, že děj utkání neprobíhá nepřerušovaně, ale v určitých intervalech, které vždy začínají stejnou činností, tedy nadhozem nadhazovače. Na rozdíl od brankových a síťových SH vždy každá herní situace v obraně začíná „standardní situací“ (SS). V brankových i síťových sportovních hrách standardní situace nastane pouze po přerušení herního děje rozhodčím pro porušení pravidel. V síťových hrách i po zisku bodu (servis). V pálkovacích hrách tyto standardní situace nastávají i bez přerušení herního děje rozhodčím. V některých případech i po přerušení – v okamžicích kdy je uplatněno pravidlo o „mrtvém míči“ (zasažení pálkaře nadhozem, dvojí odpal a podobně), nebo po uplatnění pravidla „mrtvý míč“ (chybný odpal). Co je rozdílné v těchto situacích? Je to pouze stav běžců na metách, stav skóre utkání, počet autů ve směně a počet dobrých (strike) a špatných (ball) nadhozů. Každou tuto standardní situaci můžeme považovat za klidový stav systému utkání (schéma 3). Po nadhození míče a reakci soupeře (pálkaře i případných běžců) reaguje tým v obraně jako celek. Tento stav označujeme jako proměnlivou situaci (PS). Vzhledem k faktu, že se jedná o autoregulační systém, podílejí se na této týmové reakci všechny interakce hráčů družstva. V tomto případě stejně jako v jiných sportovních hrách hovoříme o obraných herních kombinacích. Podíl jednotlivých reakcí, které se projevují činností hráčů, popíšeme dále v textu při ukázce řešení herních kombinací. Na schématu 2 je struktura půlsměny v softballu v případě, že v jejím průběhu družstvo v obraně vyřadilo tři pálkaře a nadhazovač nadhodil pouze 3 nadhozy. Jedná se o příklad, který se vyskytuje v utkáních velice zřídka, ale pro naznačení struktury utkání je vhodný pro svoji jednoduchost. V případě zapojení více pálkařů je struktura stejná, ale počet spojení SS a PS se objevuje více. Schéma 2 Příklad struktury půlsměny v softballu Každá obranná herní kombinace je realizovaná pomocí činností jednotlivých polařů, které označujeme jako herní činnosti jednotlivce. Ty jsou většinou spojeny s manipulací s rukavicí a rozdělujeme je na obecné HČJ specifické podle jednotlivých postů. Přehled obranných HČJ ukazujeme na schématu 4. Většina těchto HČJ je složena z dílčích dovedností, jedná se o sériové dovednosti. Tyto dílčí dovednosti polařů pak označujeme jako obranné herní dovednosti. Ty jsou spojeny s obecným cílem jako je chytit míč, vystartovat k míči a podobně. Naopak Obranné HČJ jsou spojeny s konkrétním herním cílem, vyautovat běžícího pálkaře, vyautovat běžce dotykem a podobně. Družstvo v útoku realizuje svou činnost postupným nastupováním pálkařů ke startu na pálce, podle předem stanoveného pořadí. Činnost pálkaře i případných běžců je přímo řízena koučem. V případech že se jedná o součinnost pálkaře a běžce podle předem domluvené činnosti, kde každý musí splnit určitou povinnost, hovoříme o útočných herních kombinacích. V softballu se jedná o následující kombinace: Krádež mety, sebeobětovací ulejvku, nátlakovou hru a odpal a běh. Tyto kombinace jsou popsány v dalším textu. Podobně jako v obraně nazýváme jednotlivé činnosti pálkaře a běžců útočnými herními činnostmi jednotlivce, které jsou dále složeny z útočných herních dovedností. Přehled těchto HČ uvádíme na schématu 3. ´ Schéma 3 Systematika herních činností 2. Herní činnosti jednotlivce 2.1 Běh po metách Pro základní nácvik softballu je vhodné se soustředit na způsob startu z mety a na jednoduché taktické řešení situací v utkání. Aby hráč mohl správně vyběhnout z mety, musí zaujmout jedno ze tří možných postavení: Startovní postavení čelem do vnitřního pole (baseballové postavení). Běžec stojí rovnoběžně se spojnicí první a druhé mety, obrácen k metě domácí a levou nohou se dotýká vnitřního okraje mety. Nohy jsou rozkročené a váha těla je na pravé noze. Kolena jsou pokrčena a tělo je mírně předkloněno (obr. a). Při vypuštění míče zahajuje hráč pohyb levou nohou šikmo přes tělo (cross over step) se současným vytočením boků do směru běhu. Sprinterská poloha - před metou. Běžec zaujme polohu polovysokého startu, který je užíván v lehké atletice. Zadní nohou se dotýká mety. Váha těla je převážně na přední noze, hlava otočena k nadhazovači a oči sledují jeho činnost (obr. b). Sprinterská poloha - za metou. Postavení běžce je podobné jako v předešlém případě. Běžec zaujme polohu polovysokého startu, ale tak, že stojí patou své přední (levé) nohy na vnitřním okraji mety a pravá noha je za metou (obr. c). Obr. 8 Startovní postavení Obr. 9 Startovní postoj Pokud běžec zaujme první nebo druhou polohu musí se pro svůj start z mety soustředit na okamžik vypuštění míče. Druhá poloha má oproti první výhodu v tom, že boky i tělo běžce jsou otočeny do směru budoucího běhu. Při použití třetí startovní polohy běžec zahajuje svůj pohyb v okamžiku zahájení výkroku nadhazovače. Odráží se z pravé nohy za metou a zatím co nadhazovač dokračuje a vypouští míč z ruky, je běžec v pohybu a jeho levá noha by měla opustit metu právě v okamžiku vypuštění míče. I když se jeho levá noha dotýká mety v momentu vypuštění míče, získává běžec výhodu zlomku sekundy oproti druhým dvěma způsobům. Na druhé straně ale tento způsob startu vede k tomu, že méně zkušení rozhodčí reagují na pohyb běžce a často dochází k jeho vyautování za předčasné opuštění mety. *Základy taktiky v běhu po metách* V této části uvádíme pouze základy taktiky běhu po metách v bodech, podrobněji je tato tématika zpracována v doporučené literatuře. Při běhu na první metu je nutné si uvědomit, že tato meta je z hlediska pravidel odlišná od ostatních. Je průběžná!, to znamená, že se na ni běžící pálkař nemusí zastavit a může jí proběhnout a pokud se nepokusí získat druhou metu, může se na první vrátit a polaři jej nemohou vyřadit ze hry. V případě vícemetového odpalu je vždy nutno při běhu sledovat kouče, který dává signál, zda pokračovat v běhu či ne. Na obrázku jsou naznačena místa v běžecké dráze, kde by měl běžec sledovat činnost kouče. Obr. 10 Místa pro sledování kouče Při každém nadhozu by měl běžec vyběhnout 3 – 4 m z mety. V případech, kdy se jedná o vynucený postup, musí běžec po odpalu spoluhráče běžet na následující metu. V případech kdy se nejedná o vynucený postup, běžec by měl postupovat podle svého uvážení, které závisí na místě v poli, kam byl odpálen míč. Pokud je odpálen do místa v blízkosti mety, kam může běžet, tak by měl běžec zůstat na původní metě. Pokud je míč dále od této mety, běžec na ni běží a dále se rozhoduje na základě vzdálenosti od místa, kam byl odpálen míč. Případy kdy spoluhráč odpálil míč tak, že jej polaři pravděpodobně chytí v letu: Odpal je ve vnitřním poli – běžec po vyběhnutí se vrátí na svou metu. Pokud polaři míč chytí, zůstává stát na své metě. Pokud polaři míč nechytí, jedná se o odpal na zem a běžec reaguje podle toho, zda se jedná o vynucený postup nebo ne, jak bylo popsáno výše. Odpal je ve vnějším poli – tato situace je složitější pro běžce. Podrobný popis řešení této situace nalezne čtenář v doporučené literatuře (Süss, 2003) 2.2 Házení Obecný pojem dovednosti házení musíme rozdělit podle cílů, které dovednosti mají, na dvě různé skupiny hodů, příhozy spoluhráči a nadhazování. Schéma 4 Struktura házení Kromě různého cíle nacházíme v těchto dovednostech i další rozdíly. Nadhazování probíhá ve stálém prostředí, zahájení pohybu je vždy stejné a je velmi omezeno pravidly. Naopak příhoz není pravidly nijak omezen. Zahájení pohybu bude rozdílné v závislosti na způsobu chycení míče, který vždy hodu předchází. Konečně dovednost přihrát míč spoluhráči probíhá v prostředí polo předvídatelném, mírně variabilním. Příhoz *Základní charakteristika* Házení obecně patří mezi diskrétní dovednosti probíhající v mírně variabilním, téměř stálém, polopředvídatelném prostředí. Zahájení dovednosti souvisí s předcházející činností. Hod může následovat po chycení příhozu spoluhráče nebo po chycení odpalu. Průběh a výběr způsobu hodu záleží na místě odkud a na jakou vzdálenost polař přihazuje. Cílem není co nejrychlejší hod, ale “dopravit” míč spoluhráči co v nejkratším čase. To znamená, že například na dlouhou vzdálenost není cílem hodit míč obloukem tak aby jej spoluhráč chytil v úrovni hlavy, ale je možné a rychlejší přihrát míč tak, aby letěl téměř po přímce a například se i odrazil od země. Z hlediska krytí energetického výdaje se jedná o typickou krátkodobou vysoce intenzivní činnost, kde zdroje energie jsou hrazeny CP a ATP přímo ze zásob ve svalech. Způsob provedení Podle způsobu provedení rozlišujeme v softballu tři základní způsoby hodu, které jsou uvedeny na schématu (hod vrchním obloukem, hod stranou a hod spodním obloukem) Tyto tři způsoby patří mezi nejobvyklejší způsoby hodů, které by měl zvládnout každý polař. Hod vrchním obloukem Hod vrchním obloukem je nejčastěji používaný způsob softballového hodu. Je základním hodem, ze kterého se ostatní způsoby odvozují. Cílem této herní dovednosti je hodit míč na delší vzdálenost co nejrychleji a nejpřesněji. Při správném provedení může nastat chyba ve vertikální rovině a chytající spoluhráč tuto chybu může snadněji napravit. Z hlediska provedení lze rozeznat tři fáze hodu: Výkrok a nápřah. Výkrok začíná po chycení míče přenesením tělesné hmotnosti na pravou nohu, se současným uchopením míče, spočívajícího v rukavici. Samotný výkrok zahajuje pravá noha vytočením chodidla o 90o vně, kolmo na směr hodu. Poté hráč vykročí levou nohou do směru hodu. Špička levé nohy směřuje přímo k cíli. Obě spojené ruce pokračují v pohybu směrem k pravému rameni, kde se rozdělí a pravá paže pokračuje do zapažení pokrčmo tak, že je paže ohnuta v lokti téměř v pravém úhlu a ruka s míčem směřuje ven od směru hodu. Levá paže vykoná protipohyb do předpažení, rukavicí, vytočenou malíkovou hranou vzhůru, ukazuje na cíl hodu Kontrolní bod: loket paže v nápřahu je výš než pravé rameno. Výkrok směřuje přímo ke spoluhráči. Obr. 11 Výkrok a nápřah Švih paže – silová fáze. Je opět současný pohyb obou paží spojený s rotací trupu a boků vpřed se současným přenesením váhy těla na výkročnou, levou nohu. Tato fáze začíná pohybem boků, které rotují vpřed k cíli. Ihned po zahájení rotace boků pokračuje pohyb rotací ramen se současným pohybem pravé paže. V prvním okamžiku zahájení švihového pohybu je paže vedena loktem vpřed a později pokračuje švihem na úrovni hlavy předloktím vpřed. Celý pohyb pravé paže je zakončen těsně před vypuštěním míče maximálním švihem zápěstí. Souhyb levé paže – levá paže z předpažení je vedena zpět k tělu a tím vytváří podmínky pro dokončení rotace trupu a umožňuje pohyb pravé paže v rovině kolmé k zemi a procházející v blízkosti hlavy. Kontrolní bod: paže při švihu je vedena těsně kolem hlavy. Loket házecí paže je nad úrovní ramene. Rotace míče po vypuštění je zpětná. Obr. 12 Silová fáze hodu Dokončení hodu. Po vypuštění míče pokračuje paže v pohybu vpřed a dolů. Hráč nezastavuje pohyb pravé paže v okamžiku vypuštění míče, ale naopak pokračuje švihovým pohybem dále a se současným předklonem trupu ukončuje svůj pohyb pravou rukou u levého kolene. Boky, trup a ramena dokončují svůj rotační pohyb pomalým bržděním. U dětí je nutné zdůrazňovat toto dokončení pohybu, aby zbytečně nedocházelo k narušení pohybu prudkým zastavením. V případě prudkého zastavení v místě vypuštění míče se zvyšuje jednak pravděpodobnost zranění ramene a jednak hráč nebude házet v plné rychlosti (brzdí již před místem vypuštění). Obr. 13 Dokončení hodu Video S1 Hod stranou Tento způsob hodu využívají pouze někteří vnitřní polaři, kteří jsou v časové tísni a přihrávají na střední vzdálenost. Pro vnější polaře by bylo, vzhledem k velké vzdálenosti, nevýhodou použití hodu stranou. Velkou výhodou toto způsobu provedení je kratší nápřah a tím rychlejší provedení celého hodu. Nevýhodou je, že pokud vznikne chyba v okamžiku vypuštění míče, vznikne odchylka od přímého směru v horizontální rovině a spoluhráč ji bude obtížněji napravovat. Stejně jako u předešlého způsobu hodu rozlišujeme v provedení tři fáze: Výkrok a nápřah. Po chycení míče tělo zůstává v mírném náklonu. Paže se po uchopení míče v rukavici rozpojují a spodním obloukem přecházejí do nápřahu. Pravá paže končí v upažení dál od směru hodu, pravé zápěstí je v okamžiku nápřahu pod míčem. Levá paže je v předpažení a ukazuje směrem k cíli hodu. Levá noha, stejně jako v případě hodu vrchním obloukem, vykračuje směrem k cíli. Kontrolní bod: zápěstí při nápřahu je pod míčem. Švih paže – silová fáze. Pohyb vpřed zahajuje hráč rotací boků, ke které se připojuje tělo a ramena. Švih pravé paže vpřed je opět veden loktem, zápěstí je pod míčem. Švih paže je veden v rovině rovnoběžné se zemí. Levá paže provádí protipohyb směrem k tělu. Pravé rameno je v průběhu švihu paže níže než rameno levé. Kontrolní bod: rotace míče po vypuštění je rovnoběžná se zemí a směřuje vzad. Dokončení pohybu. Paže po vypuštění míče pokračuje v pohybu v rovině rovnoběžné se zemí a dokončuje pohyb u levého boku. Boky, trup a ramena dokončují svůj rotační pohyb pomalým bržděním. Kontrolní bod: pohyb po hodu není okamžitě zastaven, pravá ruka dokončí pohyb u levého boku. Obr. 14 Hod stranou Hod spodním obloukem Tento způsob provedení je využíván polaři v případě, že musí hodit míč na velmi krátkou vzdálenost a jsou v časové tísni. Jedná se o velmi krátký hod na vzdálenost jen 2–4 m, který letí ke spoluhráči obloučkem. V provedení rozlišujeme pouze dvě fáze. Oproti předcházejícím způsobům hodu zcela chybí fáze nápřahu, dokonce se považuje za chybu, pokud polař nápřah směrem dozadu udělá, protože v tomto okamžiku spoluhráč ztrácí míč ze svého pohledu a pravděpodobně míč nechytí. Druhou nevýhodou nápřahu je, že polař v okamžiku vypuštění míče z ruky zapojí do hodu zápěstí a míč směřuje směrem vzhůru a ne ke spoluhráči. Švih paže – silová fáze. Vzhledem ke skutečnosti, že příhoz bude pouze na velmi krátkou vzdálenost, soustřeďuje se celý hod pouze na krátký spodní oblouk, který zahajuje polař ihned po chycení míče do pravé ruky. Je výhodnější, pokud vykročí současně levou nohou směrem ke spoluhráči. Při vypuštění míče nezapojuje polař do hodu zápěstí! Dokončení pohybu. Hráč dokončí pohyb vpřed dokročením pravé nohy a pravou paží volně dokončí spodní oblouk. Obr. 15 Hod spodním obloukem Video S2 2.3 Chytání Chytání míče je herní dovednost, která tvoří základ pro téměř všechny obrané herní činnosti jednotlivce. (schéma 1) Tvoří základ při chytání příhozu, odpalu po zemi, odpalu v letu a chytání nadhozů Schéma 5 Struktura chytání Při chycení míče by se měl polař pokusit o chycení míče pomocí obou rukou. Míč se chytá pomocí rukavice, tak aby při nárazu kontaktoval koš rukavice. Druhá ruka pak slouží k zajištění míče proti vypadnutí a také umožní rychlejší a pevnější vyjmutí míče z rukavice a přechod do nápřahu pro další možný hod. V základním postoji před chycením míče předpaží polař obě, mírně pokrčené paže, pravá ruka je položena za koš rukavice. Osa otevřené rukavice by měla být v ideálním místě, nejlépe kolmo na směr hodu. Po nárazu míče do rukavice provádí polař ztlumení tohoto nárazu pohybem obou paží k tělu. Během tohoto pohybu přehmátne pravou rukou k míči a uchopí jej. Další pohyb nelze obecně popsat, protože bude záležet na tom, v jaké herní činnosti se chycení použije. *Chytání příhozu* Jako každá herní činnost jednotlivce má i chycení příhozu stránku taktickou a technickou. Z pohledu taktiky se jedná zejména o výběr místa u mety, aby bylo nejvýhodnější vzhledem k další činnosti, která bude následovat. Lze proto rozlišit postavení a postoj pro chycení příhozu na metě pro vyautování běžce (běžícího pálkaře) zašlápnutím mety. Pohyb polaře by měl být veden co nejkratším směrem a měl by být proveden tak, aby po počáteční akceleraci doběhl na místo chycení již v okamžiku, kdy běh zpomaluje. Nemělo by se jednat o “stupňovanou rovinku” s maximální rychlostí běhu na konci. Z pohledu techniky zaujetí postoje na metě se dají podmínky shrnout do následujících bodů: Ramena a boky jsou kolmo ke směru příhozu. Polař stojí ve stoji rozkročném, váha těla je rozložena rovnoměrně na obě chodidla. Levá noha může být mírně vpředu. Tento postoj umožní polaři dobrou rovnováhu a tím i možnost korekce postoje při špatném nebo nepřesném příhozu. Hlava je vzpřímena a oči sledují činnost spoluhráče. Před chycením míče by měl polař vykročit do směru letu míče, zkrátí tím čas pro chycení a zároveň by měl stát na okraji mety, aby umožnil soupeři došlap na metu. Stát na okraji mety je důležité také pro ochranu zdraví polaře, aby nedocházelo k případným kolizím se soupeřem. Základní chycení příhozu na metě pro vyautování pálkaře zašlápnutím mety. Polař vyšlapuje vždy směrem k příhozu. Obr. 16 Chycení míče Pohyb nohou při chycení míče na metě je znázorněn na schématu 6. Při chytání příhozu před metou k účelu vyautování běžce dotykem stojí polař před metou tak aby umožnil běžci přístup na metu. Podle pravidel nesmí polař stát v cestě běžci, nemá-li pod kontrolou míč. Polohu chodidel vzhledem ke směru příhozu a k metě ukazujeme na schématu 6. Schéma 6 Pohyb nohu a postavení chodidel při chycení míče na metě Postoj polaře je podobný polařskému střehu, ramena jsou v kolmém směru na trajektorii příhozu. Po chycení míče je cílem polaře tečovat (dotknout se) běžce míčem, drženého v obou rukou – tedy v rukavici i v pravé ruce. To je důvodem ochrany před vyražením míče z rukavice v průběhu dotyku běžce. *Chytání odpalu po zemi* Při nácviku chytání odpalů po zemi vycházíme ze střehového postoje, do kterého se staví hráč vždy před zahájením každé polařské činnosti. Popis střehového postoje Polař v základním postoji stojí ve stoji rozkročném, kolena jsou mírně pokrčena, levá noha je mírně vpředu. Hmotnost těla je rozložena rovnoměrně na obou nohou, na přední části chodidel. Tělo je v mírném předklonu a paže jsou volně svěšeny před tělem. Hlava je vzpřímena a oči sledují činnost nadhazovače a pálkaře. Pro jednotlivé polaře se může základní postoj lišit. Obecně platí, že vnitřní polaři zaujmou nižší střehový postoj tím, že ve stoji rozkročném více pokrčí nohy, což jim může pomoci rychleji vystartovat žádoucím směrem, zejména do stran a dopředu. Naopak vnější polaři budou častěji startovat dozadu pro odpaly, které pálkaři odpálili za ně. Obr. 17 Chytání odpalu po zemi Přechod ze střehu do postoje pro chycení odpalu. Při popisu této dovednosti musíme rozlišit, zda se jedná o činnost vnitřních polařů, nebo o činnost polařů vnějších. Každý z těchto polařů bude vykonávat tuto dovednost jinak v důsledku situačních podmínek, ve kterých je dovednost prováděna. Ve vnitřním poli nemá polař dostatek času pro chycení odpalu, a proto musí reagovat na změny směru po odpalu pálkaře. K řízení pohybu dochází na základě reakční doby. Naopak ve vnějším poli polaři mohou anticipovat lépe místo pro chycení odpalu. K řízení pohybu dochází na základě anticipačního načasování (Mogill, 1992). Polaři si tak mohou svojí činností vytvořit optimální podmínky pro chycení odpalu a následující příhoz spoluhráči ve vnitřním poli. Chytání ve vnitřním poli Tento druh chytání je spojen s pohybem na relativně krátkou vzdálenost 3 – 5 m do všech možných směrů. Proto by se měl polař po startu ze střehu pohybovat v nízkém postoji, během pohybu by nemělo docházet ke zvýšení těžiště těla. Tím by měl vnitřní polař zaujmout co nejrychleji nízký postoj pro chycení odpalu s rukavicí těsně u země. Obr. 18 Chytání ve vnitřním poli Chytání ve vnějším poli Tento druh chytání je spojen s předcházejícím pohybem na delší vzdálenosti 10–30 m a proto je činnost vnějšího polaře jiná, než činnost polaře vnitřního. Cílem polaře je chytit odpal v postoji kolmo k míči tak, aby mohl pouze jedním krokem zahájit činnost pro hod. Velmi častou chybou mladých hráčů je pomalý start ze střehu a potom stupňované zrychlování běhu do postoje pro chycení odpalu. Nemohou se takto dostat včas do dobrého rovnovážného postoje a pak může snadno dojít k chybě. Vlastní chycení odpalu – základní způsob Polař by se měl snažit o chycení odpalu před tělem pomocí obou rukou. V případě rychlých odpalů do stran musí vnitřní polař často použít i jiný způsob, který je však riskantnější. V místě chycení odpalu se polař zastaví a zaujme základní postoj pro chycení odpalu. Stojí ve stoji rozkročném, levá noha je mírně vpředu, nohy jsou pokrčené v kolenou tak, aby dosáhl rukavicí pohodlně na zem. Hmotnost těla je rovnoměrně rozložena na obě nohy a spočívá na předních částech chodidel. Někteří trenéři doporučují vnitřním polařům, aby položili v tomto základním postoji rukavici hřbetem na zem, některým trenérům stačí, když se rukavice dotýká země prsty. Paže jsou volně spuštěny před tělem. Tělo je předkloněno, hlava je držena zpříma, oči sledují míč. O poloze pravé paže se vedou často diskuse. Někteří trenéři doporučují mít pravou ruku u rukavice ze strany, jiní doporučují držet pravou ruku nad rukavicí. Všichni se však shodují v tom, že se míč musí chytat oběma rukama. Odpal je chycen do rukavice v poloze, kdy je osa rukavice kolmá na směr odpalu, poté je míč přiklopen pravou rukou a současným pohybem obou paží k tělu je odpal ztlumen. Tlumící pohyb končí v oblasti břicha polaře, odkud začíná nápřah pro následující hod. Hlava se v okamžiku chycení míče předklání a polař sleduje očima míč až do rukavice. Kontrolní bod: v postoji proti polaři musí trenér vidět knoflík čepice v okamžiku chycení míče do rukavice. Chytání odpalu v letu Polař chytá odpal do obou rukou natažených proti míči. Osa rukavice je kolmo na směr letu míče, pravá ruka je za košem rukavice, stejně jako u chytání příhozu. Po nárazu míče do rukavice polař tlumí náraz pohybem směrem k tělu. Končí u pravého ramene, kde začíná nápřah k hodu. Měl by stát ve správném rovnovážném postoji, aby mohl korigovat případné změny letu míče a mohl míč jistě chytit. Kontrolní bod: pokud by polař nechal míč úmyslně spadnout, měl by jej při správném postoji trefit do pravého ramene. Poznámka: velmi často při chycení míče v letu použije polař k chycení pouze rukavici. V mnoha případech je to nezbytné, pokud polař k míči běží a chytá jej v běhu, ale pokud má dostatek času, je dobré jej chytat pomocí obou rukou, aby bylo možné v případě, když míč není chycen přesně jej zajistit v rukavici druhou rukou. Chytání nadhozů Zadák je jedním ze dvou polařů (druhým je nadhazovač) který má podle pravidel předepsané postavení. Musí stát v okamžiku zahájení nadhozu za domácí metou. Pro úspěšné chytání nadhozů je nutné splnit tyto podmínky Zadákova kolena a ramena by měla tvořit čtverec směrem k nadhazovači. Tím získá rovnováhu a vytvoří vhodný terč pro nadhazovače. Paže jsou volně svěšeny vně kolen a rukavice tvoří skutečný terč pro nadhazovače. Zadák by se měl snažit chytat nadhozy ve směru procházejícím středem těla a ne se pro ně natahovat, což vždy vede ke změně postavení a narušení rovnováhy již po vypuštění nadhozu. Tělo je v mírném předklonu, hmotnost těla spočívá na špičkách, paty jsou zvednuty mírně nad zem. Míč se chytá před tělem s pažemi pohodlně nataženými. Oči sledují nadhoz po celou dobu letu míče. Při chycení míče ztlumí zadák náraz do rukavice a zároveň druhou rukou přikryje míč v rukavici. Pohybem obou paží k pravému rameni zahájí nápřah k následujícímu hodu. Obr. 19 Postoj zadáka při chytání nadhozu *Blokování nadhozů* Při blokování nadhozu mířícího na zem si zadák klekne na oba holenní chrániče tak, aby špičky nohou měl u sebe a kolena od sebe. Otevřenou rukavici položí na zem mezi obě kolena do klína. Pravou ruku s dlaní vytočenou vpřed položí vedle levé ruky s rukavicí. Tělo a hlavu nakloní vpřed. V této pozici se snaží zastavit míč tak, aby neprošel za něj. Cílem, jak již bylo zmíněno, není chytit nadhoz do rukavice, ale jakkoli jej zastavit. 2.4 Odpal Odpal je základní útočná herní činnost, která v podstatě určuje charakter softballu a ovlivňuje všechny další herní činnosti v pálkovacích hrách. Výsledek odpalu je ovlivněn zejména správným načasováním zahájení švihu pálkou a dále správným provedením švihu. V neposlední řadě je pro úspěch důležitý start po odpalu k běhu na první metu, protože i při odpalu do vnitřního pole je možný zisk mety. Cílem odpalu je odpálit míč s největší možnou razancí tak a tím znemožnit polařům chycení míče přímo v letu před dopadem na zem nebo přihrávku na první metu dříve než tam doběhne pálkař. Výběr pálky Při výběru pálky je dominantním znakem váha pálky. Pálka musí být lehká, aby umožnila hráči švih a ne odpal tahem. Výběr pálkařského území O tom, v kterém pálkařském území bude hráč odpalovat, rozhoduje způsob držení pálky v rukou. Pokud drží pálku levou rukou blíže ke knoflíku pálky, pak se postaví do levého pálkařského území na spojnici domácí meta - třetí meta. V tomto případě hovoříme o něm jako o pravém pálkaři. Levý pálkař stojí v opačném území a pravou rukou drží pálku blíže ke knoflíku pálky. V dalším textu, pokud to nebude zdůrazněno, bude popisována technika odpalu pálkaře praváka. Držení pálky Pálku by měl hráč držet oběma rukama u sebe. Není vhodné držet pálku úplně na konci držadla, ale zhruba 2cm od knoflíku pálky. Držení má být pevné, důležité je aby pevnost držení byla dominantní až v průběhu švihu. V základním postoji by měl hráč držet pálku volně a zpevnit držení až v okamžiku zahájení výkroku. Základní postoj V této základní fázi nácviku je důležité, aby v základním postoji stál hráč v pohodlném postoji, který mu bude zaručovat dobrou rovnováhu. Ta je základem pro budoucí úspěšný švih. Hráč stojí ve stoji rozkročném, chodidla jsou vzdáleny na šířku ramen a jsou obě kolmo na hranu domácí mety. Kolena jsou mírně pokrčena, tělo je vzpřímeno, ale může být i mírně nakloněno dopředu. Pálka je držena v obou rukou u pravého ramene. Hlava je vzpřímena a oči sledují letící míč na stojanu. Ramena jsou uvolněná a spojnice ramen je rovnoběžná se zemí. Obr. 20 Držení pálky a základní postoj pálkaře Výkrok Pálkař zahajuje svůj švih krátkým výkrokem (10-15cm) přímo vpřed. Váha těla je po výkroku rovnoměrně rozložena na obě nohy (obr. 21). *Průběh pohybu* Po výkroku pokračuje pálkař rotací boků a trupu. Paže rotují současně s trupem. Těsně před kontaktem pálky s míčem dojde k rychlé extenzi obou paží. U pravé, knoflíkové paže, se jedná o velmi krátké dopnutí paže, kdežto levá, která je nahoře, vykonává delší pohyb směrem k místu kontaktu pálky a míče (obr. 21). Následuje explozivní pohyb v zápěstí (dukce) do bodu kontaktu. Těsně po kontaktu pálky s míčem pálkař dokončuje odpal rotací trupu a později přetočením zápěstí. Vedení švihu V počátku švihu je pálka vedena tak, že knoflík pálky směřuje do prostoru mezi tělo pálkaře a míč. Švih je veden ve směru ven od těla (inside - outside). Směr odpalu je dán umístěním nadhozu, nikoli přáním pálkaře. *Dokončení švihu* Hráč po trefení míče nezastavuje svůj švih v bodě kontaktu, ale pokračuje dál v pohybu, který by měl skončit u levého ramene. V průběhu švihu by měla být hlava pálkaře nehybná. Obr. 21 Odpal Ulejvka Ulejvka je úmyslné ztlumení nadhozeného míče pálkou do prostoru blízko domácí mety. Ulejvky rozdělujeme na sebeobětovací a útočné. Cílem sebeobětovací ulejvky je umožnit spoluhráči postup na další metu. Příklad: v situaci, kdy je obsazená první meta a pálkař úmyslně zkrátí odpal sebeobětovací ulejvkou, polaři nemohou vyřadit běžce z první mety, naopak se musí soustředit na běžícího pálkaře. Tím umožní postup běžce z první na druhou metu, blíže k možnosti skórování. Cílem útočné ulejvky je zisk první mety. A. Sebeobětovací ulejvky Sebeobětovací ulejvka otočením při které pálkař stojící v otevřeném postoji. Při zahájení pohybu se pouze otočí na chodidlech tak, aby se dostal do postoje s rameny kolmo k nadhazovači. Sebeobětovací ulejvka překročením: pálkař v otevřeném postoji při zahájení pohybu překročí nohou vzdálenější od nadhazovače na úroveň druhé nohy a otočí se rameny k nadhazovači, stejně jako v předešlém způsobu. Obr. 22 Sebeobětovací ulejvky Postavení v pálkařském území Pálkař by měl vždy stát před metou v otevřeném postoji. Ten je důležitý pro rovnováhu, která je tak zajištěna i po otočení směrem k nadhazovači. Postavení pálkaře před metou zvyšuje pravděpodobnost správného odpalu do pole. Obr. 23 Postavení pálkaře Držení pálky Pálkař může použít jednoho ze dvou způsobů držení pálky. S rukama u sebe tak, že při zahájení pohybu přesune obě ruce ke konci rukojeti, nebo s rukama od sebe, kdy ruka bližší ke konci pálky zůstává a druhá se posouvá k místu, kde se pálka rozšiřuje. Pálka je pak opřena mezi palcem a ostatními prsty, které jsou sevřeny v pěst. Obr. 24 Držení pálky při sebeobětovací ulejvce Poznámka: držení pálky s rukama u sebe je složitější a náročnější pro trefení nadhozu, a proto je doporučováno zkušenějším pálkařům. Kontakt pálky s míčem Na rozdíl od odpalu je důležité v provedení téměř všech ulejvek správně ztlumit náraz míče do pálky. Jedná se o velmi krátký zpětný pohyb pálkou. Toto ztlumení se provádí pohybem paží směrem k tělu. Výsledkem by měl být 2 - 3 m dlouhý odpal. Po kontaktu pálky s míčem pouští pálkař pálku volně na zem, pravák vlevo od těla a levák naopak vpravo. Obr. 25 Kontakt pálky s míčem B. Útočné ulejvky Typů ulejvek, které se používají k překvapení obrany a k zisku mety pálkařem, je poměrně mnoho. Častěji je používají pálkaři leváci, odpalující z levého pálkařského území, neboť z tohoto území je kratší vzdálenost k první metě. Pálkaři praváci je mohou občas využívat také, zejména v situacích, kdy vnitřní polaři stojí daleko od domácí mety. Základním předpokladem všech pálkařů, využívajících útočné ulejvky, je vysoká sprintérská rychlost. Využití těchto typů ulejvek je větší v softballu, kde se také častěji používají. V baseballu, kde je vzdálenost mezi metami větší, se užívají v utkání velmi málo, pouze v případech, kdy polaři stojí opravdu daleko. 3. Herní kombinace 3.1 Obranné herní kombinace Herní kombinace v obraně vyžadují spolupráci všech polařů. Každý má specifickou roli, ze které vyplývá rozdílná činnost, jako následek reakce na vzniklou situaci. Herní kombinace jsou závislé na charakteru činnosti soupeře – pálkaře a běžců. V textu rozebereme pouze jednu herní kombinaci, pro větší přehled o situacích odkazujeme čtenáře na doporučenou studijní literaturu (Süss, 2003) Jednometový odpal na středního polaře s obsazenou první metou Cíl rozehry: Zastavit postup vedoucího běžce na 2M. Popis situace: Pálkař odpálí směrem na středního polaře. Běžec z první mety běží na druhou. Střední polař chytí odpal po odrazu ze země a přihraje jej spojce, která si naběhla do prostoru mezi druhou metu a středního polaře. Poté spojka přihraje nadhazovači a rozehra končí. Průběh všech interakcí mezi spoluhráči a mezi soupeřem, je na schématu 1 s následujícím popisem. Schéma 7 Síťový diagram interakcí mezi polaři v průběhu odpalu do středního pole Popis interakcí: Pálkař odpálí na středního polaře. Hráči vnitřního pole (IF) reagují následujícím způsobem: První metař se vrací k první metě. Druhý metař běží ke druhé metě a kryje ji. Spojka nabíhá za druhou metu. Třetí metař se vrací ke třetí metě a kryje ji Střední polař běží do předpokládaného místa chycení odpalu, levý a pravý polař reagují podle směru odpalu: jeden navádí středního polaře do správného místa k chycení odpalu a druhý jej zabíhá. Běžec z první mety reaguje na způsob odpalu, v tomto případě běží na druhou metu. Střední polař chytá odpal a běžec z první mety zakončuje běh na druhé metě. Zadák řídí činnost středních vnitřních polařů (SS a 2B) a určuje, kdo bude chytat příhoz na 2M. SS a 2B spolupracují při chycení příhozu od CF a reagují následujícím způsobem: 6a. 2B kryje druhou metu a současně zabíhá hod od CF 6b. SS si naběhne do prostoru mezi 2M a CF a chytá příhoz od CF SS přihrává míč nadhazovači Po chycení míče se nadhazovač vrací k nadhazovací metě a ostatní polaři zaujímají postavení pro sledování signálů mezi N a Z. Tím začíná nová standardní situace. Grafické znázornění činností uvádíme na schématu 2. Schéma 8 Řešení situace při odpalu na CF Tabulka 1 Činnost jednotlivých polařů 3.2 Útočné herní kombinace V utkání, jak v softballu, tak i v baseballu, nastávají situace, které vyžadují řízenou spolupráci mezi pálkařem a běžci. Tyto činnosti jsou řízeny koučem a vyžadují plnění povinností všemi hráči, kteří se dané činnosti zúčastňují. V následujícím textu jsou popsány zásady provádění jednotlivých kombinací, které se mohou v utkáních vyskytovat. Zcela pochopitelně v různých klubech mohou být povinnosti běžců i pálkaře poněkud odlišné. Sebeobětovací ulejvka Je to základní herní kombinace, kterou lze uplatnit jak při utkání začátečníků, tak i ve vrcholném softballu i baseballu. Někteří trenéři tvrdí, že herní kombinace – sebeobětovací ulejvka – je typickým příkladem kolektivního přístupu k utkání. Jedná se o spolupráci pálkaře a běžce na kterékoli metě. Cílem této kombinace je posunout běžce o metu dál i za cenu vyautování pálkaře. V této herní kombinaci se předpokládá, že pálkař bude vyřazen a běžec se posune o metu dále, resp. blíže k domácí metě. Povinnosti pálkaře Každý dobrý nadhoz (strike) do pole by měl pálkař „ulejt“. To znamená, že úmyslně zkrátí nadhoz pomocí herní dovednosti zvané „sebeobětovací ulejvka“. Povinnosti běžce Vyběhnout z mety a co nejdříve zjistit, zda spoluhráč “ulil” nadhoz na zem. V tomto případě musí běžet na další metu a to i v případě, když není nucený postup. Pokud polaři chytí ulejvku v letu, musí se běžec vrátit na svou původní metu. Krádež mety V této kombinaci jde o zisk následující mety pro běžce bez odpalu spoluhráče. Pravidla umožňují tento posun při jakémkoli nadhozu, ale polaři mohou vyautovat běžce tečováním před dosažením mety. Aby byl běžec úspěšný, musí být jeho čas potřebný k dosažení mety kratší, než čas od vypuštění míče nadhazovačem přes chycení nadhozu zadákem až po chycení míče na metě polařem. Povinnosti běžce V softballu musí běžec vyběhnout z mety v okamžiku vypuštění nadhozu z ruky nadhazovače a co nejrychleji běžet na metu následující, kde zakončí svůj běh pomocí skluzu. Důležitý je okamžik vyběhnutí z mety. Za předčasný výběh je potrestán v rámci pravidel autem, pokud vyběhne později, je velmi pravděpodobné, že bude aut na metě následující Povinnosti pálkaře Pálkař má za úkol předstírat do posledního okamžiku, že bude odpalovat, nebo ulejvat. Tím drží polaře v jejich základním postavení a ti se mohou přemístit k metám až poté, co zjistí, že pálkař neodpálil. Clonění neslouží tedy jen pro ztížení činnosti zadáka, ale důležité je zejména pro zdržení obránců v jejich základním postavení až do poslední možné chvíle. Nátlaková hra (squeeze play) Jedná se o zvláštní případ sebeobětovací ulejvky, ale s daleko přísnějšími pravidly. Tato riskantní herní kombinace se nejčastěji provádí v situacích, kdy je obsazena třetí meta a jsou méně než dva auty. Cílem je, aby běžec ze třetí mety skóroval. Povinnosti pálkaře Pálkař musí ulejt nebo alespoň tečovat pálkou nadhoz tak, aby jej zadák nechytil. Ulejvku musí pálkař směřovat k zemi. Chycená ulejvka před dopadem na zem většinou znamená vyautování i běžce ze třetí mety. Povinnosti běžce V softballu startuje běžec ze třetí mety v okamžiku, kdy míč opustí ruku nadhazovače a běží k domácí metě. Měl by zrakem kontrolovat, zda pálkař neulil míč do vzduchu. Snaží se doběhnout na domácí metu dříve, než jej polaři tečují míčem v rukavici. Domácí metu získává zpravidla skluzem. Odpal a běh Cílem této kombinace je posunout běžce o jednu nebo více met blíže k domácí. Jedná se o řízenou spolupráci běžce s pálkařem podobně jako při sebeobětovací ulejvce. Rozdílná je však činnost pálkaře, který musí odpalovat každý nadhoz. Pravidla pro tuto kombinaci mohou být odlišná v jednotlivých družstvech, zejména co se týče činnosti a povinností pálkaře.
Vladimír Süss Jan Carboch Petra Pravečková
vytvořil webmaster UK FTVS, (c) 2016