3. Systematika herních činností
3.1 Útočné herní činnosti jednotlivce
Hráči musí ovládat všechny základní útočné činnosti jednotlivce, jako nutné předpoklady individuálního herního výkonu v podmínkách děje utkání. Jsou základem plnění herních úkolů ve specifických hráčských funkcích, při skupinové a týmové spolupráci hráčů v jednotlivých fázích hry.
Výběr místa se projevuje neustálým a účelným pohybem hráčů bez míče. Jde o přizpůsobování jejich pozic na hřišti, herním úkolům v herně situačních souvislostech podle polohy míče, herního prostoru, spoluhráčů, soupeře. Výběrem místa, účelným pohybem, reagují hráči na každou změnu herní situace. Vhodné zaujímání pozic hráčů - do trojúhelníků (obr. 1) a jejich myšlenková a pohybová vzájemná komunikace usnadňuje součinnost celého družstva s míčem.
Základním záměrem výběru místa je zvětšit herní prostor i vzdálenost mezi hráči soupeře, zaujmout vhodné postavení pro příjem míče. Pro tyto účely volíme formy nabíhání (obr. 2), jako pohybové aktivity hráče do volného prostoru pro příjem míče, uvolňování se od soupeře (obr. 3), jako klamné pohybové manévry za účelem získání míče ve volném prostoru, či vytváření herního prostoru pro spoluhráče, odlákáním soupeře z těžiště hry (obr. 4). Při nabíhání a uvolňování musíme využívat herní prostor, který není vykrytý postavením soupeře. To znamená neschovávat se za soupeřem a tzv. vybíhat z jeho „stínu“ (obr. 5).
Situační včasnost výběru místa větším počtem hráčů, s variabilní výměnou do hloubky i do šířky hřiště, podněcuje optimální řešení spolupráce v herním prostoru a vede k narušení kompaktnosti obranného postavení soupeře (video 1).
Kritická místa účelného provedení výběru místa:
- synchronní pohyb hráčů v herním prostoru
- zaujímání postavení hráčů do trojúhelníků (kosočtverců) mimo osu spoluhráč s míčem – soupeř
- přebírání míče v pohybu a do pohybu se změnou směru v otevřeném postoji
- zraková kontrola herního prostoru
Specifičnost výběru místa je dána hráčskou funkci, zapojením hráče do jednotlivých úseků útočné fáze hry (při zakládání, vedení a zakončování útoků), herní strategii soupeře principy kombinované či zónové obrany) i respektováním pravidel hry (např. nabíhání a uvolňování se na "ofsajdové linii" – obr. 6).
Přihrávání je záměrné usměrnění míče spoluhráči tak, aby ho mohl s co nejmenším úsilím zpracovat. Patří, spolu s výběrem místa, k základům herní spolupráce a má výrazný kooperační charakter. Za úspěch odpovídá nejen přihrávající hráč, který musí rozhodnout o časové vhodnosti přihrávky („tajmink“), o směru a způsobu provedení přihrání, ale i hráč, který míč přijímá (včasným uvolněním se, naběhnutím do volného prostoru). Přesné, rychlé a účelné zvládnutí všech druhů přihrání (všechny způsoby nohou i hlavou i některými částmi těla) na pohybující se spoluhráče, do všech směrů i do všech vzdáleností (včetně kolmých i diagonálních přihrávek) i v podmínkách obsazování soupeřem, rozhoduje o účelné spoluprácí hráčů, o úspěšném vyřešení herních situací.
Při hře na menším a středně velkém prostoru se většinou používá přihrání vnitřní stranou nohy (video 2), jehož předností je přesnost.
Kritická místa správného provedení:
- odehrání míče na úrovni mírně pokrčené stojné nohy (často i před úrovni míče),
- nápřah a vytočení kopající nohy se zpevněním hlezenního kloubu v okamžiku doteku míče,
- zasažení míče do středu těžiště „trojúhelníkovou části nohy“ tvořenou vnitřním kotníkem, patou a špičkou nohy,
- doprovodný pohyb kopající nohy ve směru přihrání.
Pro přenesení těžiště hry, přihrávkách na střední a delší vzdálenost používáme v převážné míře kopy nártem s dominancí vnitřního nártu. Při přihrávce vzduchem (video 3) doporučujeme pro správné provedení přihrání vnitřním nártem tato kritická místa:
- nabíhání na míč pod úhlem (cca 45°),
- došlápnutí stojné nohy vedle míče na vzdálenost délky chodidla,
- vytočení špičky nohy šikmo k zemi a zpevnění hlezenního kloubu,
- koleno kopající nohy nad míčem,
- mírný úklon těla do strany od míče a zasažení míče do jeho spodní poloviny,
- dokončení pohybu kopající nohy ve směru přihrání.
Pro rychlé přihrávky (tzv. „střílené") na střední a delší vzdálenost využíváme přímého nártu (video 4), pro rotované („falšované a skryté“) přihrávky pak nártu vnějšího (video 5). Mezi specifická přihrání nártem patří i „lobované přihrávky“ pro překopnutí hráče v poli, případně brankáře. V méně častých případech provádíme přihrání špičkou nebo patou nohy.
Míče letící vzduchem přihráváme spoluhráči hlavou ve stoji na zemi nebo ve výskoku čelem nebo stranou čela (video 6). Úder do míče provádíme z mírného záklonu energickým pohybem trupu a hlavy vpřed při respektování těchto kritických míst:
- postoj s pokrčenými koleny (výskok z pokrčených nohou),
- mírný záklon trupu (při výskoku trup v poloze „luku“),
- zasažení míče čelem s otevřenými očima,
- aktivní mírný předklon hlavy i trupu.
V koordinačně náročných provedení jako je přihrání z „voleje“, v pádu, v nestabilním postavení, při rychlém pohybu k míči v různém úhlu, při různé trajektorii letu míče volíme situačně nejvhodnější řešení přihrání prvním dotekem, nohou nebo hlavou. Na optimální výběr způsobu přihrání má vliv i předcházející činnost hráče, složitost herní situace, podmínky (počasí, kvalita hřiště) i jiné vlivy.
Originální způsoby přihrání, s nečekaným vyřešením složitých herních situací, často rozhodují o výsledku utkání, stejně jako i o jeho atraktivitě.
Převzetím rozumíme zpracování míče pohybující se po zemi. Takové míče přebíráme zpravidla vnitřní stranou nohy, vnitřním i vnějším nártem nohy (video 7), méně často i chodidlem. Důležitý je mírně uvolněný nepatrný zpětný pohyb nohy, která přebírá míč. Zpracování polovysoké nebo vysoké přihrávky bezprostředně po dopadu míče na zem označujeme jako tlumení míče. Rozeznáváme tlumení míče vnitřní a vnější stranou nohy (video 8) a chodidlem. Z kritických míst správného provedení bychom upozornili na:
- sledování letu míče a zaujetí postavení mírně stranou v blízkosti jeho dopadu na zem,
- stojná noha je mírně pokrčena ve stabilním postoji, tlumící noha vytváří těsně nad míčem tzv. „stříšku“ a usměrňuje míč těsně po jeho dopadu do volného prostoru mimo soupeře,
- tělo je mírně ukloněno na stranu předpokládaného pohybu.
Zpracujeme-li polovysokou nebo vysokou přihrávku před dopadem míče na zem, hovoříme o stažení míče. Nejčastěji stahujeme míč vnitřní stranou nohy, nártem, stehnem, hrudníkem, hlavou (video 9).
Způsobilost hráče při zpracování míče je citlivým ukazatelem jeho technické vyspělosti i jeho předpokladů k rychlému spojování herních činností do řetězců (individuálních akcí).
Vedení míče - je spojováno s rychlou změnou herního prostoru, s překonáváním různých vzdáleností při udržení plné kontroly nad míčem. Záměrem vedení míče je využit volný herní prostor, získat početní převahu nad soupeřem, vniknout do nezorganizované obrany soupeře, odlákat pozornost soupeře od spoluhráčů bez míče, uvolnit herní prostor pro následnou činnost a udržet míč při omezené možnosti přihrání.
Technicky a takticky dokonalé vedení míče, nejlépe oběma nohama, spojené s jeho variabilním krytím, vyžaduje synchronizaci pohybu těla a míče, spojení ovládání míče s dokonalou speciální technikou běhu při snaze o neustálý kontakt s míčem. Efektivnost je postavena na dynamickém provedení, na příslušných změnách rytmu (zrychlování, zpomalování, zastavování, otáčení se, vyrážení s míčem), spojené s klamnými činnostmi. Účelné vedení míče (bez zrakové kontroly míče) předurčuje úspěšnost následných činností, jako je obejití soupeře, přihrání a střelba (video 10).
Nejčastěji se míč vede vnitřní stranou nohy, přímým, vnitřním i vnějším nártem podle vzniklé herní situace.
Obcházení soupeře – je výrazným projevem individuality každého hráče. Tvrzení, že „družstvo, které vítězí v soubojových situacích 1:1, vítězí v utkání“, je důvodem k respektování této významné herní činnosti jednotlivce, na jakékoliv výkonnostní úrovni. V průběhu hry se hráči pravidelně dostávají do soubojových situací 1:1, které ovlivňují další pokračování útočných akcí podle toho, zda byly úspěšné nebo neúspěšné. Z mnoha požadavků na správné a účelné provádění této útočné činnosti upřednostňujeme vysokou variabilitu způsobů provedení, v různém postavení vzhledem k soupeři (v čelním, bočném, v postavení zády k obránci). Správná volba a realizace výběru techniky obejití soupeře musí být provedeno ve správném rytmu s podporou klamných činností, s dynamickým akceleračním provedením z klidu nebo z pohybu jak při zahájení, tak i po ukončení obejití soupeře. Při realizaci této herní činnosti nesmí chybět sebevědomí, odvaha, touha překonat soupeře.
Spektrum soubojových situací je široký, hráči musí reagovat flexibilně a vhodně v dané herní situaci.
Při obcházení soupeře v čelním postavení, podle herní situace, používá hráč krátkou kličku na principech zaseknutí míče, stahovačky, rychlého otáčení se s míčem v přímé součinnosti s klamnými činnostmi, nebo dlouhou kličku na principu obhození případně prohození míče s následným oběhnutím kolem soupeře. Důležitá je včasnost zahájení, ve správné vzdálenosti od soupeře (video 11). Při obcházení v bočném postavení se hráč zbavuje soupeře změnami rytmu a směru pohybu, rychlým zašlápnutím míče, nebo zaseknutím míče vnitřním nebo vnějším nártem. Často se využívají klamné činnosti s náznaky zastavení pohybu, či rychlé změny směru pohybu (video 12). V postavení zády k obránci lze obcházet soupeře ve spojitosti s klamnými pohyby s míčem i bez míče, umožňující rychlou změnou směru pohybu, otočení se kolem soupeře, puštění míče za soupeře s následným vyražením za míčem apod. Pro koordinačně obratného hráče je charakteristický cit pro rytmus s plynulým navázáním další herní činnosti. Důležitá je i dovednost rychlého obratu s míčem do čelního postavení vůči obránci s jeho následným obejitím (video 13).
Střelba - je klíčovým momentem každého utkání. Její četnost a efektivnost významně ovlivňuje konečný výsledek. Je vyvrcholením útočné fáze hry a zároveň nejtěžším herním úkolem v utkání. Představuje velmi náročnou a složitou dovednost, jejíž realizace vyžaduje spojit sériově i paralelně mnoho různých pohybových prvků s množstvím senzorických a kognitivních činností, jako jsou - správný odhad, zhodnocení herní situace, výběr řešení, a způsob provedení v jeden harmonický celek. Neméně důležitá je vazba střelby na předcházející činnost hráče (např. střelba po vedení míče nebo po přihrávce prvním dotykem - video 14), ale i charakter dráhy pohybu i letu míče (výška, rychlost, rotace apod.), především při střelbě prvním dotekem ze vzduchu (video 15). V neposlední řadě vyžaduje úspěšná střelba i použití adekvátní úrovně svalové síly.
Výše uvedená východiska střelby vyžadují, aby v tréninkové praxi byla střelba prováděna ve velké variabilitě jak z hlediska technické obtížnosti, tak i širším výběrem situačních řešení. I při náročnějších cvičeních neopomíjíme správnost technického provedení, v tak důležitých aspektech jako je:
- postavení stojné nohy (na úrovni míče nebo nepatrně za ní, v různé vzdálenosti od míče, podle zvolené techniky provedení) s udržováním dynamické rovnováhy,
- optimální nápřah kopající nohy s krátkým dynamickým švihem ve směru střelby bez zvýšeného svalového úsilí,
- zpevnění hlezenního kloubu kopající nohy ve správném postavení k míči (vytočení hlezenního kloubu při kopu vnitřní stranou nohy, sklopení nártu při nártových kopech),
- přirozená poloha těla, s mírnou protisměrnou rotací ramen a kopající nohy, podle směru přihrávaného míče nebo posunu míče před střelbou,
- sledování polohy nebo letu míče.
Střelbu vnitřní stranou nohy využívají hráči z bezprostřední i ze střední vzdálenosti od branky, kolem stojícího nebo vybíhajícího brankáře. Střelba přímým a vnitřním nártem je spojována ze střední a větší vzdáleností od branky při použití vyšších hodnot silových parametrů, promítající se do velikosti nápřahu, rychlosti švihu kopající nohy i intenzivnějšího kontaktu s míčem. Střelba z většího úhlu, vyžaduje použití vnějšího (vnitřního) nártu s rotovanou trajektorií míče.
Střelbu hlavou používáme po vysokých finálních přihrávkách před brankou soupeře z místa, z pohybu, ve výskoku, i v pádu. Vysoká účinnost této střelby je podmíněna dokonalým technickým provedením, dynamickými odrazovými předpoklady, dostatečným záklonem trupu pro následné zrychlení pohybu trupu a hlavy proti míči a zásahem míče nad jeho těžištěm (video 16).
Elementární prvky útočných herních činností
Útočné herní činnosti příznivě ovlivňují některé jejich dílčích částí, které pomáhají utvářet regulační systém senzomotoriky. Souvisejí se zastavením míče (zašlápnutím), posouváním míče do všech stran, válením a rolováním míče, zasekáváním míče různými způsoby, otáčením se s míčem včetně spojení s klamnými činnostmi. Tyto elementární činnosti mají svůj základ ve všech herních činnostech jednotlivce, podporují podněcování kinestetického vnímání míče („cit pro míč“), obounohost při ovládání míče v dynamickém provedení („rychlé nohy“), kontrolu nad míčem apod.
Podněcují účelnost pohybů dolních končetin při činnosti s míčem ve spojitosti s pohyby trupu a paží. Jsou především základem pro obcházení soupeře, řešení herních situací 1:1 i 1:2 i spojování herních činností jednotlivce do dynamických řetězců v různých kombinacích (video 17).
3.2 Obranné činnosti jednotlivce
Obsazování hráče s míčem znesnadňuje, případně znemožňuje soupeři s míčem jeho další činnost ve směru branky a je přípravou pro odebrání míče. Uskutečňuje se zaujímáním pozice mezi útočícím hráčem s míčem a vlastní brankou, v čelném, bočném postavení k soupeři. Bránící hráč musí rychle reagovat na změny činnosti soupeře, být neustále aktivní a vlastním pohybem ovlivňovat vývoj herní situace. Míra těsnosti obsazování soupeře (s přistupováním a odstupováním od soupeře) souvisí od konkrétní herní situace a herních dovedností protihráče. Technicko-taktická stránka obsazování předpokládá ovládání obranného střehu a pohybových dovedností spojených s rychlými změnami směru pohybu (video 18):
Z kritických míst upozorňujeme na zaujetí čelního postavení na spojnici mezi míčem a vlastní brankou:
- snížený postoj pokrčením kolen (obranný střeh) pro vyšší stabilitu a schopnost rychlé změny směru pohybu,
- záměrné vytlačování soupeře s míčem do stran, do méně nebezpečných herních prostorů,
- sledování míče (ne soupeře!!) a příprava na odebrání míče v okamžiku jeho snížené kontroly nad míčem.
Obsazování prostoru lze chápat, v prvním případě, jako zaujímání postavení v příslušném obranném systému (např. v zónové obraně) z pohledu hráčské funkce, kdy příslušný hráč se vždy přesouvá podle pohybu těžiště hry (pohybu míče) a pozičně, v rámci herní strategie, obsazuje příslušný herní prostor. Základním principem je obsazování prostoru na spojnici vlastní branka – soupeř s míčem (obr. 7).
V druhém případě je cílem obsazování prostoru čelit útočným akcím soupeře, který je v početní převaze. V těchto situacích (např. v situacích 2:1) obránce nebrání těsně, nýbrž ustupováním, klamnými pohyby s případným vyražením proti míči, se snaží zpomalovat útok soupeře (než se vrátí spoluhráči), nutit soupeře k chybám, k nepřesné přihrávce, ukvapené střelbě (video 19).
Odebírání míče je vyvrcholením obranné činnosti hráče. Znamená to získat míč konstruktivním způsobem pod svoji kontrolu a přejít do útočné fáze hry. Pravděpodobnost úspěšného získání míče souvisí se způsobem obsazování soupeře. Čím později od okamžiku, kdy soupeř míč zpracoval, dojde k pokusu o odebrání, tím větší výhodu získává soupeř. Odebrání míče lze provést dříve, než soupeř zpracuje míč (vypíchnutím míče, předskočením soupeře), dále v okamžiku zpracování míče (tlakem na míč) a po zpracování míče soupeřem. Odebírání míče uskutečňujeme v přízemních i vzdušných soubojích, na místě i za pohybu. Velmi koordinačně náročným způsobem je odebrání míče v pádu (video 20).
Destruktivním odebráním míče rozumíme odehrání či odkopnutí míče do zámezí nebo na soupeře, případně přerušení hry porušením pravidel.
3.3 Útočné herní kombinace
Základem koordinovaného týmového herního výkonu je spolupráce menších skupin hráčů, vyjádřená záměrnou kombinační spoluprací dvojic, trojic, čtveřic případně i více hráčů. Mnohonásobné trojúhelníkové i kosočtverečné prostorové vztahy mezi hráči umožňují zachovat hloubku i šířku v útoku, vytvářejí možnost záměrných výměn hráčů, efektivně kontrolovat herní situaci, rozšiřovat variabilitu kombinační spolupráce pro hráče s míčem, uplatňovat rychlou cirkulaci míče.
Míra účasti jednotlivých hráčů na týmovém výkonu, prostřednictvím herních kombinací, vyžaduje určitou úroveň zvládnutí herních činností jednotlivce a porozumění příslušným technicko – taktickým aspektům jednotlivých herních situací. Účinnost činnostní participace je ovlivňována vzájemným porozuměním tzn. nejen samostatným rozhodováním, ale i akceptací spoluhráčů.
Záměrnost skupinové spolupráce je dána nejen úrovní zvládnutí herních dovedností, ale i potřebou myšlenkové a pohybové empatie participujících hráčů v konkrétním herním úkolu.
Kombinace na přihrávce:
Jsou základem kolektivní spolupráce a rozhodujícím způsobem se podílejí na plynulosti a rytmu hry. Jejich překvapivost, účelnost, rychlost a včasnost rozhoduje úspěšnosti týmového výkonu. Především přihrávky vpřed - kolmé, šikmé (obr. 8) a diagonální (obr. 9) - na nabíhajícího spoluhráče do volného prostoru umožňují zrychlení útočné akce a tím i překonání obrany.
Finální přihrávky jsou vyvrcholením účinné spolupráce a jsou bezprostředně spojené se střelbou (obr. 10, video 21).
Strategickou úlohu hrají i situačně přípravné přihrávky umožňující kontrolu nad herní situaci (především v systému postupného útoku), utajit herní záměr, prodloužit kontinuitu útočné činnosti, připravit změnu rytmu hry a překvapit soupeře. Pro překvapivý efekt mají značný význam tzv. „skryté přihrávky“ utajené do posledního možného okamžiku řešení herní situace. Tzv. „zpožděné přihrávky“ velmi razantně dezorientují obranu a staví soupeře před rozhodnutí atakovat hráče s míčem či věnovat více pozornosti jeho nabíhajícím spoluhráčům. Přihrávky průnikové jsou vedeny za linii, nebo do týlu obrany a vedou k rychlému vytváření střeleckých situací (obr. 11). Jsou důležitou součástí postupného, ale především rychlého protiútoku (obr. 12).
Kombinace přihraj a běž je založená na spojení dvou navazujících přihrávek, které zrychlují a umožňují kontrolovat míč na malém herním prostoru. V podstatě jde o efektivní situační výpomoc spoluhráči s míčem, který je pod tlakem soupeře. Jednoduchá součinnost na malém prostoru, především prvním dotykem, umožňuje udržet míč pod kontrolou a rozvinout dále útočnou akci jak v situaci 2:1, tak i v situaci 2:2, případně 2:3 (obr. 13).
Tato kombinace narušuje poziční obranné rozestavení soupeře, umožňuje vniknout do pokutového území, uniknout z nepřehledné situace do volného prostoru pro další pokračování útočné aktivity, včetně střelby.
Mezi kritická místa provedení patří aktivita obou hráčů:
- přihrání z optimální vzdálenosti od obránce,
- rychlý pohyb přihrávajícího do volného prostoru, nejlépe za obránce,
- načasování zpětné přihrávky od spoluhráče (prvním dotykem, krátkým podržením míče, případně krátkým vedením míče apod.) podle stávající herní situace.
Variantou kombinace přihraj a běž, je tzv. „narážečka na třetího“ ve spolupráci s dalším hráčem. Umožňuje řešit útok do hloubky i do šířky, uplatnit princip přečíslení s využitím volného prostoru a především posiluje návyk na efektivní součinnost vyšším počtem spoluhráčů (obr. 14). Je založena na dokonalém periferním vidění a přehledu ve hře.
Kombinace na výměně místa je založena na součinnosti pohybu hráče s míčem a pohybu hráče bez míče s výměnou herních prostorů. Záměrem je využít herní prostor vzniklý vystupováním obránce na pohybujícího se hráče s míčem. Situační směr kombinace je tedy řízen pohybem hráče s míčem, uvolněným herním prostorem i hráčem bez míče. Základní kombinace tohoto typu jsou založeny na principu křížení, předbíhání (vybíhání z „tandemu“), obíhání (obr. 15), přenechání míče s odcloněním apod. Tato součinnost je limitována přesností a včasností přihrávek. Na podobných principech jsou postaveny i způsoby kombinační spolupráce hráčů bez míče.
Ukázkou jednoduché součinnosti hráčů v útoku i obraně na malém prostoru v početním poměru 3:3 chceme ukázat na možností využití jednotlivých způsobů útočných kombinací (na přihrávce, kombinaci přihraj a běž, na výměně místa) s cílem udržet míč pod kontrolou proti aktivní obraně soupeře (video 22)
3.4 Obranné herní kombinace
Herní kombinace, jako vědomé spolupráce hráčů, zvyšují organizovanost a účinnost obranné hry v každém herním systému. Uplatňují se různé varianty obranných kombinací, které mají svůj účel v každé herní situaci a úseku hry a vedou ke kompaktnosti družstva v obranné fázi hry.
Vzájemné zajišťování – patří mezi základní způsoby spolupráce v obraně. Touto součinností se buduje prostorová soudržnost celého družstva. Vzájemné zajištění je účinné, když se hráči rychle přesouvají do prostoru míče, vytvářejí početní převahu a aktivně bojují o míč. V základním provedení jde o kombinaci mezi obráncem, který se vysouvá a atakuje soupeře s míčem a nejbližším zajišťujícím obráncem. Jednostranné zajištění se používá při spolupráci v prostorech u postranních čar dvojici obránců, oboustranné při větším počtu bránících hráčů (obranné trojúhelníky) ve středu hřiště (obr. 16). Často hovoříme o vytváření sítě obranných trojúhelníků v herním prostoru.
Speciální způsoby zajišťování souvisí nejen s konkrétním obranným herním systémem, ale i charakterem útoku soupeře (rychlý protiútok, postupný útok), stejně jako při organizaci obrany standardních situací.
Přebírání hráčů – je logickým pokračováním herní kombinace založené na vzájemném zajištění a používá se proti útočným kombinacím na výměně místa do šířky i do hloubky. Hovoříme o přebírání do šířky (obr. 17) a do hloubky (obr. 18).
Vysokého významu nabývají tyto kombinace v zónových obranných systémech. Hráči spolupracují tak, že každý obránce je zodpovědný za soupeře ve svém herním prostoru, které se dostatečně překrývají. Při střídání herních prostorů soupeřem do šířky si obránci hráče rychle přebírají s tím, že k soupeři s míčem důrazně přistupují a soupeře bez míče vykrývají pozičně na principu vzájemného zajištění. V případě, že útočník obešel jednoho z obránců, k unikajícímu útočníkovi rychle přistupuje zajišťující obránce.
Zdvojování – je agresivním vyvrcholením kombinace na vzájemném zajištění. Jde o zesílení těsného obsazení soupeře s míčem dvěma, popřípadě třemi hráči, s cílem odebrat míč
(obr. 19). Podstatou této kombinace je vytvořit prostorovou a časovou tíseň na soupeře s míčem, zabránit mu v individuální i kombinační činnosti. Její efektivnost je závislá na rychlé orientaci hráčů v prostoru a rychlém koordinovaném přistoupení a přečíslení soupeře.
Základní obranné kombinace na vzájemném zajištění (s vystupováním na soupeře s míčem), přebírání i zdvojování Vám chceme přiblížit v jednoduché podobě prostřednictvím herního cvičení a průpravné hry 3:3 (video 23)
Mezi specifické obranné kombinace zařazujeme vystavení soupeře do postavení mimo hru, „do ofsajdu". Jde o synchronizovaný pohyb bránících hráčů vpřed, v protisměru pohybu soupeře, s cílem nechat za sebou potenciální příjemce míče soupeře.
Využívá se v průběhu hry proti dlouhým přihrávkám za obranu nebo proti přímočarému vedení míče (obr. 20), stejně jako v podobných případech při standardních situacích. Je taktickým prostředkem v zónových obranách hrající s obrannou formací v linii.
3.5 Útočné herní systémy
Změny v pohybovém rozestavení hráčů v utkání, jejich záměrný a funkční způsob spolupráce v útočné fázi hry vymezují útočné herní systémy. Jde o herně účelnou zautomatizovanou i tvořivě regulovanou týmovou spolupráci hráčů. Principy týmové spolupráce diferencují účelnost a účinnost jednotlivých útočných herních systémů s jasně definovanými herními úkoly hráčů v herních funkcích proti konkrétní organizaci obrany soupeře (zorganizovaná, nezorganizovaná, aktivní, pasivní apod.) s přímou aplikací účelně použitých útočných herních činností jednotlivce a herních kombinací.
Systém rychlého protiútoku – koncepce využití tohoto útočného systému je postavena na ofenzivnějším pojetí hry soupeře, jeho útočných akcích s vyšším počtem hráčů a částečným uvolněním střední i obranné zóny (např. při jeho aktivním presinku na útočné polovině, při jeho útočných standardních situacích – rohovém kopu, volných kopech na útočné polovině apod.).
Konstruktivní odebrání míče s okamžitou dlouhou přihrávkou vpřed (obr. 21) nebo přímočarou kombinační spolupráci, případně s individuálním průnikem do protipohybu soupeře, umožňuje využít uvolněný prostor na obranné polovině soupeře, vyřadit některé hráče soupeře „ze hry“, získat v některých případech i početní výhodu nad soupeřem. Rychlý protiútok může být veden celoplošně, diagonálními přihrávkami, s šířkovým doplňováním spoluhráči (obr. 22) nebo veden užším pásmem, individuálně nebo v kombinaci hráčů (obr. 23).
Systém postupného útoku – je vytvářen návaznou herní spolupráci z hloubky hřiště vyšším počtem hráčů s kontrolovanou mezihrou (cirkulace míče), s cílem překonat formující se obranu soupeře. Záměrem je nejen dobrá kontrola míče všemi spoluhráči, ale i reorganizace pozic hráčů (vertikální i horizontální výměna hráčů) s přenášením těžiště hry, s cílem narušit obranu soupeře. Tato strategie, s uplatněním změny herního rytmu je vědomě kontrolována všemi hráči, se snahou hledat variabilní způsoby pro proniknutí do střeleckých postavení po „průnikové, kolmé přihrávce“ (obr. 24). Vyžaduje řídící smysl hráčů pro udržování stálosti hloubky a šířky útočného herního tvaru.
Žádoucí je dosažení přečíslení v rozhodujících herních prostorech, jak po soubojových situacích 1:1 (obr. 25), tak po mikrokombinačních řešeních různého typu, v různém početním poměru 2:2 (obr. 26), 3:3, 2:3.
Zjednodušenou ukázku postupného útoku s kontrolovanou mezihrou, s přenášením těžiště hry a s následnou finální přihrávkou pro zakončení útoku ukazuje video 24.
Postupný útok, proti defenzivnímu pojetí, nebo při rychlé reorganizaci soupeře v obraně, přechází na útočné polovině v poziční systém nátlakové hry,která probíhá pod prostorovým a časovým tlakem soupeře. Vyžaduje se vysoká útočná aktivita většího počtu hráčů, směřující k vynucení chybovosti soupeře v obraně. Obecně je málo efektivní a přináší riziko chybování s možností přechodu soupeře do rychlého protiútoku.
Systém kombinovaného útoku je útočnou strategií družstva, proti kompaktní a situačně pohyblivé obraně soupeře, s možností variabilního uplatnění herních principů rychlého protiútoku a postupného útoku s nečekanou změnou rytmu hry.
Jednou z variant kombinovaného útoku je zahájení útočné fáze pozičně vedeným postupným útokem s přechodem na rychlý protiútok nebo rychle vedený útok na útočnou polovinu soupeře, který přechází do kombinační hry postupného útoku vynucenou jednak nedostatečnou způsobilostí rychle zakončit útok nebo rychlou reorganizaci soupeře v obraně.
3.6 Obranné herní systémy
V zásadě rozeznáváme dva základní obranné herní systémy - systém zónové obrany s pasivním (stažená) a aktivním přístupem (vysunutá na principech presinkových obran) na soupeře s míčem a systém kombinované obrany, který je uplatňován na nižších výkonnostních úrovních. Týmové herní úkoly vycházejí z principů obranných činností jednotlivce i obranných kombinací.
Zónová obrana se vyznačuje tím, že hráči v obranném seskupení (tvaru) mají určené herní prostory soustředěného bránění, které se vzájemně překrývají (obr. 27). Jde o obsazování herního prostoru větším počtem hráčů mezi míčem a vlastní brankou při udržení optimálních prostorových vztahů do hloubky i do šířky. V těžišti hry vyvíjejí vysokou aktivitu pohybem k míči s cílem získat míč, zabránit soupeři v rychlém, přímočarém postupu vpřed pro vytváření střeleckých příležitostí. Kompaktní obranný tvar budovaný na těsném vzájemném zajištění všech řad, na zmenšeném herním prostoru, se přesouvá ve směru pohybu míče s těsným pokrytím herního prostoru do hloubky (obr. 28).
Pasivní zónové obrany charakterizuje ústup všech bránících hráčů na vlastní polovinu s menší aktivitou na soupeře s míčem, s čekáním na chybu soupeře a přechodem do rychlého protiútoku. Aktivní zónové obrany se vyznačují vysokou aktivitou a okamžitým pohybem k míči po jeho ztrátě (represink – obr. 29), s cílem přečíslit soupeře v těžišti hry (vytvářet presinkové zóny), dostat soupeře do prostorové a časové tísně, přinutit ho k chybám a následně získat míč.
3.7 Herní činnosti brankáře
Mají specifický charakter, často ovlivňované změnou a úpravou pravidel hry. Jsou odlišné od hráčů v poli a jako jediný z hráčů může brankář v pokutovém území používat rukou. V současném moderním pojetí se vyžaduje větší zapojení brankáře do spolupráce s hráči v poli (až 70% herních činností), především při zakládání útoku a při aktivním presinkovém pojetí soupeře v obraně. Velmi často brankář v utkání řeší míče po přihrávce od spoluhráčů a míče soupeře za linii obrany i v prostoru mimo pokutové území.
Obranné herní činnosti
V blízkosti branky se brankář pohybuje v základním postoji a tzv. stavěním se (pohybem na ose střeleckého úhlu v optimální vzdálenosti od branky) zajišťuje správné postavení, především k soupeři s míčem (obr. 30). Nejdůležitější činností je chytání míče, při které platí zásada dvojího krytí míče. To znamená, zajišťovat chytání míče další části brankářova těla (trup, nohy) podle výšky letu míče. Přízemní střely, směřující na střed branky, chytá brankář ve stoji nebo pokleku, polovysoké do tzv." koše", v mírném předklonu. Vysoké míče chytá do rukou ve stoji nebo ve výskoku při správné poloze prstů a palců (tzv. dvojité W), v co nejvyšším bodě dráhy letu míče. Míče mimo dosah brankáře, chytá v pádu nebo skokem s letovou fází. Při správné technice brankář po odraze nejdříve dopadá na boční stranu těla, jednou rukou chytá míč ze spodu a druhou z vrchu a po chycení míč stahuje na hrudník.
Vyrážení míče pěstmi, prsty nebo dlaní, používá brankář v situacích, kdy nemůže míč bezpečně chytit.
Takticky nejtěžší činností je vybíhání brankáře na pohybující se míče s následným chytáním, případně vyrážením či odkopáváním. Na video sekvenci jsou ukázky chytání míče ve stoji, v pádu, skokem i chytání míče po vyběhnutí (video 25)
Důležitou obrannou činností je řízení obrany se slovním usměrňováním spoluhráčů při nepřerušené hře v obranné zóně i při obranných standardních situacích.
Útočné herní činnosti
V určitých útočných herních situacích přebírá brankář i úlohu hráče v poli, a to při zpracování, vedení a přihrávání míče. Důležitou činností je založení útoku, po chycení míče, kopem z ruky tzv." volejem nebo halfvolejem", nebo vyhozením míče rukou spodním a vrchním obloukem. Při činností se svými spoluhráči (při tzv. „malé domu“) využívá všechny druhy zpracování míče, vedení míče s následným přihráním včetně přihrání hlavou.
3.8 Standardní situace
Pravidla fotbalu poměrně přesně vymezují podmínky, nejen za jakých má být utkání přerušeno, ale rovněž zahájeno. Podmínky a pravidla situačního zahájení jsou relativně stálé, proto je označujeme jako standardní situace, mezi které řadíme:
- zahájení hry
- kop od branky
- rohový kop
- přímý a nepřímý volný kop
- pokutový kop
- vhazování ze zámezí
- míč rozhodčího
Význam standardních situací pro herní výkon nemusíme příliš zdůrazňovat, jejich podíl na dosažených brankách je evidentní a jejich účinné využití často rozhoduje o úspěchu či neúspěchu v utkání. Procentuální hodnota podílu na vstřelených brankách se pohybuje v rozsahu 25-40% vstřelených branek. Na světovém šampionátův Itálii 1990 bylo ze standardních situací vstřeleno 30,4 % branek, na MS 1994 v USA podíl vstřelených branek ze standardních situací vzrostl na 31,9%. Ve Francii 1998 již to bylo 33,9%, při MS 2002 v Japonsku a Koreji, klesl podíl branek ze SS na 28%. Na MS 2006 v Německu ze všech 147 branek bylo vstřelených ze standardních situací 59 (40,13%). MS 2014 v Brazílii výrazně snížilo hodnotu vstřelených branek po standardních situacích na 22,2%.
Proti minulosti vzrostla významnost rohových kopů pro vstřelení branek (47,3% ze všech standardních situací), na úkor dřívější vyšší významnosti volných kopů.
Významnými předpoklady úspěšného řešení jsou:
- účelnost a kvalita způsobu provedení, což často souvisí s technickými i taktickými předpoklady (vybraní specialisté),
- zažitá modelová řešení (postavení hráčů a jejich pohybové a herní povinnosti při řešení),
- klamná a překvapivá řešení,
- chování soupeře v obraně.
Vybrané charakteristiky řešení standardních situací v útočné fázi hry
Volné kopy
Způsoby provedení tohoto řešení má variabilní charakter. Souvisí to s rozhodnutím o přímém či nepřímém volném kopu (dle výkladu pravidel), s místem a způsobem provedení (přímou střelbou, kombinační spolupráci), „charakterem signálu“, vzdáleností od branky, uplatněním směru rotace míče, počtem zapojených hráčů apod.
Příklad přímého volného kopu:
Volný přímý kop s prodlouženou zdí útočícími hráči E,D- (obr. 31).
Kritická místa:
- prodloužení obranné zdi dvěma hráči E a D, s rychlým a načasovaným odstoupením a uvolněním prostoru pro let míče v okamžiku střelby,
- přesně a prudce provedená střelba vnitřním nártem hráčem do prostory branky u vzdálenější tyče.
Příklady přímých volných kopů ze strany:
Centrovaný míč na přední tyč, případně prodloužený na zadní tyč (obr. 32).
Kritická místa:
- přesně rozehraný volný kop polovysokou přihrávkou na přední tyč na nabíhajícího hráče B s jeho střelbou nebo prodloužením míče hlavou na zadní tyč,
- vhodně načasované náběhy hráčů B a F na přední a zadní tyč.
Signál při skupinového náběhu útočníků při volném kopu ze strany (obr. 33).
Kritická místa:
- odlákání bránících hráčů náběhem útočníků ve směru přední tyče branky soupeře,
- vhodný vířivý pohyb hráčů E, F a G v prostoru zadní tyče, načasované odpoutání útočníka E od bránícího hráče s náběhem do uvolněného prostoru značky pokutového kopu,
- střelba prvním dotykem, případně posunutí míče k zadní tyči na nabíhajícího spoluhráče.
Rohové kopy
Jsou řešeny v mnoha variantách, často nacvičenými signály. Obvykle jde o zahrání míče dlouhou přihrávkou před branku do pokutového území (někdy i před pokutové území), do prostoru přední tyče, na střed branky i do prostoru vzdálenější tyče s použitím vnitřní i vnější rotace letu míče. Pro dosažení vyšší účinnosti považujeme za kritická místa provedení:
- rychlost a přesnost letu míče (aby soupeř neměl čas reagovat na míč),
- s rotací do a od branky,
- nižší trajektorii letu míče s rychlým poklesem letu míče v závěrečné fázi,
- pohybový a činnostní „tajmink“ hráčů na míč v pokutovém území.
Varianta náběhu hráče D do prostoru přední tyče (obr. 34)
Kritická místa:
- vířivý pohyb hráčů v brankovém území a klamný náběh hráče D na přední tyč,
- prudký a přesně centrovaný míč na přední tyč,
- náběh útočících hráčů do prostoru vzdálenější tyče, pro případné posunutí míče za sebe hráčem D.
Kombinační řešení rohového kopu („na krátko“) se snaží záměrně uvolnit středový prostor v pokutovém území, vytažením některých obránců směrem k míči, s následnou přihrávkou pro zakončení střelbou hlavou nebo vedením míče do pokutového území.
Kombinační řešení v křídelním prostoru (obr. 35)
Kritická místa:
- Přesně, rychle a utajeně provedená kombinace mezi hráči A a B,
- Přesný centr z prvního doteku na nabíhající hráče ve směru brankového území.
Vhazování ze zámezí
Významné postavení v řešení standardních situací zaujímá i vhazování ze zámezí. Na vstřelených brankách se podílejí cca 14%, v rámci standardních situacích.
V blízkosti pokutového území jsou řešené dlouhou přihrávkou k přední tyči, kde se hráči, ve vzdušném souboji, snaží o prodloužení míče na nabíhající hráče do prostoru před brankou. Je velkou výhodou mít v družstvu hráče se schopností hodit míč na dlouhou vzdálenost.
Dlouhá přihrávka do vzdušného souboje v prostoru přední tyče (obr. 36).
Kritická místa:
- Dlouhý hod hráčem A do prostoru přední tyče,
- Úspěšný vzdušný souboj hráče C s obránci i brankářem a prodloužení dráhy letu míče na nabíhající hráče na střed branky,
- Synchronizovaný náběh hráčů D do míst prodloužení míče a zakončení střelbou.d
Dalšími variantami vhazování mohou být kombinační řešení s nabíhajícím hráčem do volného prostoru. Bránící hráči mají v té chvíli velmi těžkou úlohu zachytit pohyb rozbíhajících se hráčů do volných prostorů.
Kombinační řešení v křídelním prostoru s finální přihrávkou (obr. 37).
Kritická místa:
- Vhodně prostorově i časově provedená kombinace mezi hráči A, B, C s přesnou a načasovanou přihrávkou na nabíhajícího hráče A,
- Rychlá individuální akce hráče A, s obejitím bránícího hráče, ukončenou přesnou finální přihrávkou mezi brankáře a obránce, na zakončujícího hráče E.
Vybraná řešení standardních situací v obranné fázi hry
Obrana rohového kopu
Základním způsobem obrany rohového kopu je buď zónová, nebo kombinovaná obrana s osobním bráněním nebezpečných útočníků. Z pohledu uplatňování kombinované a zónové obrany při rohovém kopu se více prosazuje bránění kombinované (obr. 38) v různých modifikacích při různém počtu prostorově a osobně bránících hráčů. Jednoznačnost v tomto ohledu neplatí a záleží na mnoha okolnostech při zdůvodňování výhod a nevýhod těchto dvou přístupů.
Základním, a nutným předpokladem je vymezení konkrétních úloh pro jednotlivé hráče (herní prostor, hráč soupeře), respektování určité součinnosti a rychlá reakce (anticipace) na klamné činnosti soupeře (jejich vířivý pohyb, rozbíhání do různých prostorů, clonění, strkání a tahání v rámci signálu apod.). Umožnit brankáři lepší orientaci pro vlastní rozhodnutí, dosažitelnost míče, lepší přehled, případnou bezkontaktnost se soupeřem. V neposlední řadě i stanovit principy rychlého přechodu do protiútoku.
Podobné úkoly lze najít i při obraně volných kopů před středem branky (postavení „zdi“) i ze strany, předvídat možná řešení, snažit se odehrát míč co nejdál od branky s okamžitým pohybem mimo pokutové území a směrem k míči, realizovat rychlý protiútok při získání míče. Totéž platí pro obranu při vhazování soupeře ze zámezí do pokutového území.