Technika jízdy jednotlivce

Správné zvládnutí techniky jízdy pomáhá vypořádat se účelně s fyzikálními zákonitostmi (odporem, třením, gravitací) při ekonomické a bezpečné jízdě.

Posed

Posed určuje poloha jezdce na sedle, řídítkách a pedálech. Horní rovina sedla má být vodorovná se zemí. Držení řídítek je v šířce ramen. Podle typu kola a posedu existují výjimky na obě strany, vždy tak aby to jezdci vyhovovalo a hrudník a záda byla uvolněná a horní končetiny mírně pokrčené. Výška řídítek a sedla pro rekreační posed by se od sebe neměla lišit více než 10 cm. Správnost posedu je v základu ovlivněna již výběrem kola a především výškou a délkou rámu. Některé nedostatky se dají vyřešit posunutím sedla a volbou představce a řídítek. Základní zkouška správně nastavené výšky sedla se provádí tak, že si cyklista sedne na kolo, něčeho se přidrží rukou a v jízdní pozici dá paty na pedály. Sedlo je správně vysoko tehdy, když je noha na pedálu v dolní úvrati volně napnuta. Pokud se při zkoušce musí cyklista vychylovat v kyčlích (z pohledu zezadu dělá pohyb bederní páteř do strany – tzv. přesýpací hodiny), aby došlápl do nejvzdálenějšího bodu šlapání, je sedlo příliš vysoko.

Pro správný posed je někdy nutné posunout sedlo v předozadním směru. Ve správně nastavené poloze je přední část kolena nad osou pedálu nohy, která je při šlapání vpředu. Pro vytrvalostní jízdu se sedlo posunuje mírně vzad.

Různé druhy posedů a správné předozadní nastavení sedla. Lze jej určit z postavení kolen nad pedály – (ve vodorovné poloze klik prochází těžnice spuštěná jako tečna z předního kolena, osou pedálu)

Důležitý je výběr velikosti kola vzhledem k délce dolních končetin (výšce rozkroku). Jednoduchou zkoušku výšky rámu povedeme postavením kolem horní rámové trubky, která by nikdy neměla zasahovat do rozkroku.

Posed může být více sportovní (s větším předklonem) nebo více turistický (s větším napřímením trupu). Turistický posed je z biomechanického hlediska příznivější pro šetrnější zatížení páteře.

Šlapání

Ideální je tzv. kulaté šlapání, jak cyklisté říkají „hra kotníků“. Pro takové šlapání je lepší mít speciální cyklistickou obuv tzv. tretry, umožňující přesné uchycení nohy k pedálům. Šlapání je provázeno uvolněným pohybem nohou ve všech kloubech. Paty chodidel se neustále pohybují více či méně nad úrovní jejich špiček. Noha pracuje po celém obvodu šlapání, takže síla není soustředěna pouze do sešlápnutí vpředu, ale i do tahu vzadu. Nejlépe si to uvědomíme, když šlapeme na lehký převod po rovině pouze jednou nohou.

Ke správnému šlapání patří správná poloha chodidla na pedálu. U cyklistických treter je dána upínacím mechanismem k nášlapnému pedálu, tzv. kufrem. Chodidla se opírají o pedály tak, že jejich palcové bříško je nad osou pedálu a pata není vytočena stranou. Malé odchylky mohou být přirozené vzhledem k anatomické stavbě dolních končetin.

Brzdění

Pro správné používání brzd je nutné uvědomit si jejich účinnost a situaci, za které brzdy používáme. Prudké brzdění ve velké rychlosti a zvlášť na kluzkém nebo sypkém povrchu může vést ke smyku. Mimo brzdění ve větší rychlosti v prudké zatáčce, kdy přibrzďujeme pouze zadní brzdou, je správné brzdit vždy oběma brzdami současně. Vždy je na místě předvídavost a včasné brzdění. Řídítka musíme držet stále v zámku mezi palcem a některými prsty. Zbylé prsty přibrzďují.

Převody

Na žádném dnešním sportovním kole nechybí dvoj- nebo trojpřevodník a vícekolečko, což umožňuje ekonomický výkon ve vztahu k terénu, směru větru a únavě. Na rovině bychom měli používat pro sportovní jízdu takový převod, aby se frekvence šlapání pohybovala mezi 80–90 otáčkami za minutu. Ve stoupání aspoň 60 otáček za minutu. Pro rekreačního cyklistu doporučujeme frekvenci šlápání alespoň 60 otáček za minutu. Pokud se k sobě rosety – ozubená kola převodového systému velikostí blíží, nebo jsou pastorky větší než převodníky, mluvíme o lehkém převodu – malý poměr. Pokud je mezi nimi větší rozdíl ve prospěch převodníku, mluvíme o těžkém převodu – velký poměr.

Při „přehazování“ se nedíváme na převodový systém, stále sledujeme dění před sebou a nepřestáváme šlapat. Nejlepší je ovládat páčky po paměti a s citem, jaký převod potřebujeme zařadit. Neřadíme při silovém šlapání v kopcích.

Malý převodový poměr označuje lehké převody, velký poměr těžké převody

Lehký převod – na jedno otočení klik ujede cyklista malou vzdálenost. Při poměru zubů na převodníku a pastorku 1:1 je to vzdálenost rovnající se obvodu zadního kola.

Těžký převod – na jedno otočení klik ujede cyklista velkou vzdálenost. Při poměru zubů na převodníku a pastorku 4:1 je to vzdálenost rovnající se 4 násobku obvodu zadního kola.

Jízda po rovině

Jízda po rovině by měla být plynulá, s optimální frekvencí šlapání. Sedíme uvolněně, aby nebylo omezováno dýchání, ale pevně držíme řídítka. Nepohybujeme zbytečně trupem, rameny, ani hlavou. Dolní končetiny a trup se při šlapání v sedle vzájemně neovlivňují. Nacvičujeme ji bez velkého úsilí se správným kulatým šlapáním. K uvolněnému posedu přispívá i časté měnění úchopu řídítek.

Sjíždění a zatáčení

Za příznivých podmínek můžeme jet na kole rychlostí až 90 km/h. To předpokládá výborný technický stav kola a splnění dalších bezpečnostních podmínek (především mít přilbu a brýle). Pokud nedůvěřujeme kolu nebo sobě, tak raději včas přibrzdíme. Velmi nebezpečné je ve velké rychlosti sledovat displej cyklistického computeru. Zaujmeme snížený aerodynamický posed, pevně držíme řídítka. I při brzdění musí palec a prsty tvořit zámek kolem rukojeti řídítek. V terénu tělo posuneme na sedle dozadu. Nesjíždíme s řetězem na největším pastorku vícekolečka, protože by přehazovačka mohla vletět do drátů. Včas přeřadíme na těžší převod.

Zásady pro zatáčení

• Přibrzďujeme před zatáčkou.

• Prudší zatáčku projíždíme s vnitřním pedálem nahoře a vnější nohu opíráme o pedál, který je v dolní úvrati. Šlapat začneme až po projetí zatáčky (silničářský průjezd).

• Nenecháme se vynést na nezpevněnou krajnici silnice. Pokud se nám to stane, nesmíme trhnout s řídítky ve snaze rychle se vrátit na silnici, ale musíme vyjet pozvolna.

• V terénu se více používá technika projetí zatáčky nadjetím s následnou krátkou změnou směru a pokračováním ve směru novém.

Jízda do stoupání

Mírné stoupání překonáváme podobnou technikou jako při jízdě po rovině. Pouze volíme lehčí převod. Ve strmějším kopci se tělo dostává více dozadu. Proto si při jízdě do prudkého kopce pomůžeme jízdou ze sedla, při níž využíváme hmotnost těla k silnějšímu sešlápnutí pedálu se současným intenzivním tahem za druhý pedál vzhůru. Účinnost tlaku na pedál zvětšujeme přitahováním rukou za řídítka na protilehlé straně. Zvláště v terénu je nutné tuto techniku zvládnout. Umožní překonat krátký prudký kopec bez sestupování z kola a bez ztráty rytmu jízdy. Delší strmá stoupání v terénu vyjíždíme v sedle na lehký převod. Podle sklonu terénu a záběru pneumatik musíme přesouvat tělo tak, abychom nepřepadli dozadu, a zároveň aby neprokluzovalo zadní kolo.

Překonávání překážek

Každý cyklista by měl zvládnout překonat drobné překážky. Nejčastěji to jsou díry nebo hrboly na cestě, kolejiště, ve městě obrubníky, v přírodě větve a menší kmeny přes cestu.

Snazší je překonat překážku v pomalé jízdě. Postavíme se do pedálů a na překážku najíždíme co nejvíce kolmo a v jejím středu. Pokud překážka vyčnívá, tak těsně před ní prudkým trhnutím rukama za řídítka se současným pohybem rameny dozadu nadhodíme přední kolo na překážku nebo přes ní. Potom rychle přeneseme váhu vpřed a odlehčíme zadní kolo. Pokud je překážkou prohlubeň, posuneme tělo mírně dozadu a odlehčíme přední kolo. V momentě, kdy přední kolo vyjede z prohlubně, se přesuneme tělem dopředu, aby odlehčené zadní kolo snadno opustilo překážku.

Náročnější, ale někdy nezbytně nutné, je překonání překážky skokem. Ve velké rychlosti se těsně před překážkou rychle snížíme (ve stoji v pedálech prudce pokrčíme nohy) a prudkým napřímením nad pedály a trhnutím řídítky vzhůru nadlehčíme téměř celé kolo současně nad překážku. Nácvik je dobré začít přes nakreslenou překážku na cestě. Při dopadu musí být přední kolo ve směru jízdy.

Technika a taktika jízdy skupiny

Před vyjížďkou zkontrolujeme u jednotlivých členů skupiny technický stav jejich kola (viz výše). Dále prověříme správně upevněnou cyklistickou přilbu, která je v ČR pro osoby do 18ti let při jízdě na pozemních komunikacích povinná. Doporučíme také cyklistické rukavice a brýle.

Před vyjížďkou se dovednostními cvičeními (jízda zručnosti) přesvědčíme, jestli je technická zdatnost cyklistů dostatečná pro bezpečnou jízdu. Cyklista se musí umět rozjet v přímém směru, měnit směr jízdy, řídit jednou rukou, zvednout se za jízdy v pedálech, zastavit na určeném místě a sestoupit bezpečně z kola.

Technika jízdy se ve skupině dětí, mládeže i dospělých cyklistů podřizuje jejich potřebám a dovednostem. Pro jízdu po veřejné komunikaci musí mít skupina teoretickou (znalost dopravních předpisů) a praktickou (používání signálů) přípravu. Zdůrazníme osobní podíl každého člena na bezpečné jízdě skupiny. U skupiny menších dětí dbáme na pestrou náplň jízdy a časté zastávky. Organizace skupiny a její udržení pohromadě je základem úspěšného vedení a zajištění bezpečnosti. Vše začíná již důkladnou přípravou trasy vedoucím skupiny před vyjížďkou, pokračuje organizací skupiny před vyjetím, kontrolou materiálu, seznámením skupiny s cílem cesty.

Během vyjížďky vedoucí jede vždy v čele skupiny, udává přiměřené a rovnoměrné tempo s ohledem na nejslabší členy. Při stoupání nesmí slabší jezdce odrovnat, ve sjezdech musí skupinu udržet za sebou s patřičnými rozestupy.

Pro skupinu je nejúčelnější pořadí: vedoucí – slabší členové družstva – průměrní členové družstva – zdatní členové družstva (zdravotník se zdravotnickou brašnou a mechanik s mechanickou).

Mechanická brašna:

Hustilka odpovídající ventilkům kola, rezervní duše, montážní páky na pláště, rezervní ventilky, souprava na opravu duší (přiložíme k ní kousek gumy na podložení děravého pláště), centrovací klíč „centrklíč“ na velikost niplí, které máme na kole, univerzální klíč s imbusy, šroubováky a stranovými klíči (z kvalitního materiálu), stahovací lepicí páska (dá se použít i lékařská), drobný spojovací materiál (šroubky, matičky, drátek), kvalitní kapesní nůž, nýtovač řetězu.

Zdravotnická brašna:

Pružné obinadlo, cívka leukoplasti, sterilní obvaz šíře 10 cm, tlakový obvaz,náplasti s polštářkem, dezinfekce, trojcípý šátek, malé nůžky, 2 zavírací špendlíky, acylpyrin, paralen, prášek na tišení bolesti (ibuprofenum), antihistaminikum (na alergie), endiaron (na střevní potíže), alufolie, latexové rukavice, resuscitační rouška.

Zdravotnická a mechanická brašna

Vedoucí využívá každého vhodného a důležitého okamžiku a kontroluje skupinu pohledem vzad. Pokud vidí, že se skupina trhá, zvolní tempo i bez zprávy od jezdců za ním, jak by správně mělo být. Je výhodné, liší-li se poslední člen skupiny oblečením výrazně od ostatních členů. Přenosný rozlišovací trikot pestrých barev má i bezpečnostní význam pro vozidla jedoucí za skupinou.

Podle předpisů pro školní akce může mít skupina 10 členů. Mezi skupinami by měla být minimálně 100 m mezera. Pokud jsou děti mladší 10 let, nebo méně zkušené, je vhodné mít v každé skupině dva dospělé vedoucí. Pořadí a rozestupy by se měly během jízdy udržovat stejné: na rovině 2–3 m, v prudkých sjezdech a na špatné silnici větší, podle podmínek až 15 m. Jízdu v závěsu (méně jak 1 m) praktikujeme jen s velmi zkušenými cyklisty.

Při zastavení musí vedoucí počítat s velikostí (délkou) družstva a zastavit po signálu teprve tak daleko a na takovém místě, aby celá skupina stála mimo vozovku nebo na krajnici, za sebou. Při velení k odjezdu se musí přesvědčit, zda jsou všichni připraveni a zpočátku volit pomalejší tempo, aby členové neztratili kontakt se skupinou. Rekreační cyklisté by si měli každou hodinu dopřát 5–10ti minutovou zastávku a po 2–3 hodinách jízdy 30–60ti minutový odpočinek.

Zásadní rozdíly mezi jízdou rekreační a sportovně výkonnostní jsou v taktice jízdy do kopců, odstupech mezi jezdci, způsobem jízdy proti větru a střídání na čele skupiny. Zkušení jezdci využívají malých rozestupů, tzv. „hák“ k větší úspoře sil. Střídají často a reagují na změny směru větru, kterým přizpůsobují pozice ve skupině tak, aby využili závětří. U všech skupin je podobná činnost jezdce odstupujícího z čela. Musí se ohlédnout na stranu, kam bude odstupovat. V silničním provozu se tím současně přesvědčí, zda něco nejede. Nestřídá se v zatáčkách a jejich blízkosti, v rychlých sjezdech a na rozbité silnici.

Vyjížďka, trasa a itinerář

K taktice a technice vedení skupiny patří i příprava vyjížďky. Zásadní roli pro volbu trasy má složení a vybavení skupiny, která ji má absolvovat.

Trasa

Je prozíravé zpracovat trasu do podoby itineráře, který nám společně s mapou poslouží ke snadné orientaci, k řešení problémových situací a k získání informací o zajímavých objektech k poznávání. Dále nás v konfrontaci se skutečností upozorňuje na časové nesrovnalosti a nutnost trasu upravit, abychom dosáhli cíle včas. V dobrém itineráři jsou varianty zkrácení plánovány již dopředu, protože i dobrý odhad může zhatit počasí, defekty, úraz.

Pro kopcovitý terén je vhodné zpracovat výškový profil trasy a počítat s větší náročností, která se dá zhruba ohodnotit prodloužením trasy (jakoby rovinaté) o 3,5 km na každých 100 m nadmořské výšky stoupání. V případě jízdy v nadmořské výšce nad 2000 m nebo za obtížných klimatických podmínek to může být ještě více. V případě neznámého terénu vyžaduje zvlášť precizní přípravu orientace. Nejlépe, když má vedoucí mapu se zákresem trasy nebo itinerář přímo před sebou v mapníku na řídítkách a vede skupinu bez zbytečného přerušování jízdy a bloudění. V současné době je již běžně možné nechat si laminovat mapu nebo takovou koupit. Takto upravená mapa má mnohem delší životnost a lze na ni provést lihovým fixem zákres trasy, který po skončení snadno setřeme.

Signalizace

Signalizace zajišťuje bezpečnou jízdu jednotlivců i cyklistických skupin. Skupina se před jízdou domluví, co který signál znamená. V provozu na pozemních komunikacích musí i jednotlivý cyklista dávat signalizací najevo zamýšlenou změnu směru jízdy, případně jiné úkony, které chce provést. Musí to udělat včas před započetím úkonu. Během jeho provádění již nemusí signalizovat. Totéž platí pro skupinu a hlavně jejího posledního člena.

Pravidla signalizace ve skupině cykloturistů nebo rekreačních cyklistů vycházejí rámcově ze signalizace v cyklistickém závodním pelotonu. Veškeré záměry a upozornění dává vedoucí družstva (na čele jedoucí cyklista) ostatním členům za ním vědět s časovým předstihem. Ti musí stihnout předat signál včas až k jeho poslednímu členu. V žádném případě se ve skupině nesmí brzdit, aniž by o tom následující jezdci věděli.

Aby celý systém fungoval, musí fungovat každý jeho jednotlivý článek. Proto pokud někdo signály ignoruje, ohrožuje tím bezpečnost jezdců za sebou. Pokud zmeškáme nebo musíme držet pevně řídítka, upozorníme voláním. Informace o blížícím se nebezpečí zezadu skupiny se posílá zvukově odzadu dopředu.

Nastavení správné výšky posedu ve vztahu k délce dolních končetin

Horní rámová trubka by neměla dosahovat do rozkroku

Tři body určující parametry posedu – sedlo, řídítka, pedály

Kulaté šlapání je biomechanicky nejvýhodnější způsob šlapání

Pedály a upínací nášlapný mechanismus

Správná poloha chodidla na pedálu

Jedna z možností držení řídítka a brzdění. Palec musí vždy s některými prsty tvořit zámek kolem držátka

Silničářský průjezd zatáčkou s náklonem dovnitř

Průjezd zatáčky nadjetím a vkloněním

Sjezd v terénu s posunutím těžiště dozadu

Výjezd strmého stoupání v terénu s adekvátním postavením těžiště cyklisty

Jízda ze sedla s využitím hmotnosti těla cyklisty

Pomalý přejezd překážky s postupným nadlehčováním kol

Přeskok překážky s rychlým nadlehčením kola

Kontrola správného upevnění cyklistické přilby na hlavě

Příklad jízdy zručnosti, jako kontroly úrovně techniky jízdy jednotlivce

Pomalý přejezd překážky s postupným nadlehčováním kol

Organizace skupiny před vyjížďkou

Jízda skupiny po rovině podle pravidel silničního provozu při pravém okraji a pouze po jednom za sebou

Odjezd skupiny po zastavení

Zdvihnutou paží se vztyčeným prstem signalizujeme nutnou zvýšenou pozornost, protože následuje bezprostřední doplnění, většinou slovní, např. “Zastavíme”. V cyklistickém pelotonu závodníků to znamená, že jezdec, který zdvihne ruku zpomaluje, protože má defekt nebo čeká na pomoc doprovodného vozu.

Upažením s dlaní otevřenou vpřed a palcem vztyčeným vzhůru signalizujeme odbočení nebo změnu směru jízdy na stranu upažené ruky. Tento signál musí ukazovat i poslední člen skupiny. Cyklisté jej musí ukázat před započetím úkonu, ale během něj mohou již řídit oběma rukama.

Jestliže kroužíme dlaní na poníž upažené paži, signalizujeme na té straně přítomnost menší překážky nebo nerovnosti (kámen, větev, díra, hrbol). Pokud je cesta rozbitá nebo cyklisté jedou velmi rychle, je dobré použít zvukovou signalizaci, nebo tu, kterou používají závodníci. Ti totiž při stálém držení řídítek palci za brzdové páky nebo nástavce řídítek, mávají zbylými prsty vně řídítek na straně překážky.

Střídavé upažování povýš a poníž s dlaní směřující k zemi signalizujeme zpomalení.

Pohybem paže v upažení s dlaní otočenou dopředu střídavě vpřed a vzad signalizujeme, aby skupina zrychlila.

Opakovaným pohybem paže za vlastní záda signalizujeme objíždění předmětu, který stojí v cestě (auto apod.) na straně paže, se kterou pohybujeme

Signalizace při přejezdu hlavní silnice, kdy má každý člen povinnost znovu se přesvědčit jestli je přejezd volný

Signalizace překážky na cestě v provedení celé skupiny