Slanění

Slaňování se používá k sestupu náročným terénem, kdy se vlastní slézání stává nebezpečným. Slaňovacích technik se využívá při záchranných a výškových pracích. V programech výchovy v přírodě to může být samostatná aktivita.

Slanění je při zachování základních pravidel činnost bezpečná. Sebemenší nepozornost se ovšem může ukázat jako fatální. Ačkoli se zpočátku slaňovalo a stále občas slaňuje pouze vhodným omotáním lana kolem těla (nejznámější je Dülferův sed), budeme se věnovat slanění se slaňovacími pomůckami. Ke slanění využíváme osmu nebo kalíšek, karabinu s pojistkou, lezecký úvazek, statické či dynamické lano a případně další prostředky k sebezajištění.

Prvním předpokladem pro bezpečné slanění je výběr stanoviště a sebejištění. Na cvičných skalách a na umělých stěnách jsou k dispozici fixní body jištění se slaňovacími řetězy a oky. Lano můžeme buď protáhnout vratným bodem nebo při opakovaném slanění zapnout do dvou fixních bodů. Fixní body nespojujeme lanem dohromady, ale pevné oko lana zapínáme do každého bodu samostatně. Ve volné přírodě můžeme využít stromy a skalní hroty. Využíváme-li ke slanění stromu, tak prostřednictvím smyčky. Tření lana o strom vede k uvolňování smůly, což poškozuje nejen lano, ale může vést i k poškození stromu. Je nezbytně nutné ověřit pevnost slaňovacího stanoviště ještě před vlastním slaněním. Nedůvěřujme keřům a uvolněným kamenům. Pozor při slaňování přes smyčku, opakované stahování lana vede k jejímu propálení.

Na stanovišti se jistíme smyčkou, kterou máme zapnutou ve fixním jištění. Karabina se nesmí zámkem dotýkat stěny nebo skály. Tuto smyčku zatěžujeme po celý čas přípravy slanění.

Dalším krokem je provlečení lana slaňovacím okem nebo smyčkou a zajištění, aby oba konce dosáhly na zem. Mnoho nehod se stalo, jelikož oba prameny nebyly srovnány a jeden konec lana „visel“ ve vzduchu. Při provlékání lana okem kontrolujeme stav lana, zda není někde nařízlé nebo jinak poškozené. Lano dolů nespouštíme, ale házíme, pokud možno každou smotanou polovinu zvlášť. Předejdeme tak jeho zaklínění ve štěrbinách.

Následuje navlečení lana do slaňovací pomůcky a připnutí k centrálnímu (středovému) oku úvazku přes karabinu s pojistkou. Nyní je potřeba vše ještě jednou zkontrolovat. Prověříme zvláště správné provlečení lana slaňovací pomůckou, zapnutí slaňovací pomůcky k úvazku, pojištění zámku karabiny, aby oba konce lana dosahovaly na zem a lana nebyla zauzlovaná. Pak je možné zrušit sebejištění ve fixním bodě.

Začátek slanění, začíná-li přechodem přes skalní hranu, bývá nejtěžší. Lano vedeme po vnější straně stehna. Jednou rukou ho držíme pod slaňovací pomůckou, druhou rukou zajišťujeme stabilitu přidržováním nad slaňovací pomůckou. Trup držíme vzpřímený, rovnováhu zajišťují mírně rozkročené nohy. Sedíme-li plně v úvazku, můžeme horní ruku přidat ke spodní pod slaňovací pomůcku.

U začátečníků a při vícedélkovém slanění je nutné jištění. Využívá se buď sebejištění svíracím uzlem, který se umístí pod slaňovací pomůcku, nebo jištění partnerem pod slaněním, který v případě problému zatáhne za dolní konce lana. Optimálním svíracím uzlem pro slanění je Machardův uzel nebo vánočka (viz kapitola uzle).

Při opakovaných slaněních přes hranu je vhodné chránit lano před přeříznutím vypodložením

Slanění bez sebejištění

Příprava sebejištění při slanění