Lezení a horolezectví

Pod pojmem lezení zde máme na mysli lezení v přírodních terénech (na skalách, v ledu, v mixovém terénu) nebo na umělých stěnách. Rozeznáváme sportovní lezení, kde je minimalizována míra objektivního rizika (zajištění cest expanzivními nýty), a tradiční lezení, které klade nároky jak na fyzickou, tak na psychickou stránku jedince (lezení na pískovcových věžích a na nezajištěných cestách).

Zatímco ve sportovním lezení je cílem samotný lezecký pohyb a lezecká cesta, v horolezectví bývá prvořadé dosažení vrcholu hory a způsob (volně, technicky) je až druhotný. Disciplíny, které zahrnují lezení, prošly během let zajímavým vývojem. Dříve všechny spadaly pod pojem horolezectví, dnes stojí řada z nich samostatně.

vomacko.jpg, 55kB

Tradiční zařazení sportovního lezení pod horolezecké disciplíny (Vomáčko a Boštíková, 2008)

lezeni3.jpg, 36kB

Současný možný pohled na lezecké disciplíny v kontextu gymnastického lezení a šplhání, rozvoje sportovního lezení a horolezectví

Sportovní lezení

Sportovní lezení je lezení s danými pravidly, kde je minimalizována míra objektivního rizika a smyslem je pohyb jako takový. Pravidla zahrnují styl a klasifikace přelezu, místní doporučení a restrikce. Pod sportovním lezením se dnes schovává řada aktivit: bouldering, lezení na umělé stěně, lezení na zajištěných skalách, soutěžní lezení. Soutěže probíhají v lezení na obtížnost, na rychlost, v boulderingu a v ledovém lezení.

Bouldering

Bouldering, či bouldrování, je v původním smyslu slova (boulder = angl. balvan) přelézání velkých kamenů. Jedná se o jednu z nejstarších forem sportovního lezení. Dnes chápeme bouldering jako aktivitu prováděnou na přírodních terénech nebo umělých stěnách, ve které lezec bez lana překonává krátký lezecký problém různé obtížnosti. Výška lezení by neměla přesahovat hranici pro bezpečný doskok na zem (zpravidla do tří metrů). Bouldering zaznamenal v posledních letech největší nárůst pozornosti. Stal se samostatnou soutěžní i nesoutěžní disciplínou. Využívá se ve velké míře jako trénink při lezení na obtížnost, ale i jako prostředek seznámení s lezením.

Lezení na umělých stěnách

Umělé stěny si začali stavět lezci k tréninkovým účelům a výchovné organizace k nácviku technických dovedností. Koncem 80. let se pak na lezeckých stěnách začalo závodit, což vedlo k jejich stále narůstající oblibě. Lezení se tak mohlo stát učebním předmětem, sportovní disciplínou i prostředkem k výchovnému působení. Lezecké stěny umožňují celoroční provoz v komfortním zázemí, což přiblížilo lezecké aktivity širší populaci.

Lezení na zajištěných skalách

Skály pro sportovní lezení jsou zajištěny fixními postupovými prostředky (nýty, borháky), které zabezpečují lezecké cesty. Při dodržení základních pravidel jištění a postupu zde nehrozí objektivní riziko nebezpečí. Pády mohou být delší než na umělých stěnách. Pro lezení na skalách jsou nutné další dovednosti, které se na umělé stěně neuplatní (slanění, rušení vratného jištění, atd.). Evropskými centry sportovního lezení je Španělsko, Francie a Itálie. U nás se nachází největší sportovní oblasti v Českém a Moravském krasu, v Povltaví, v Poohří a v Jeseníkách.

Tradiční lezení

Tento druh lezení vyžaduje speciální dovednosti v zakládání jištění a určitou technickou vyspělost lezců. Je velmi náročné po psychické stránce. Evropská centra tradičního lezení jsou Anglie a německá a česká pískovcová skalní města. V Čechách se nacházejí nejvýznamější skalní města v Českém ráji, Adršpašsko-teplických skalách a v Českosaském Švýcarsku. Pro jištění se používají přírodní skalní útvary, jako jsou spáry, hroty, skalní hodiny apod. V těchto terénech najdeme cesty, které vyžadují často odlišné lezecké techniky (komíny, spáry, stěny, lezení na tření). Tradiční lezení můžeme považovat za jakési pojítko mezi sportovním lezením a horolezectvím.

Horolezectví

Zlézání hor pro potěšení z výstupu a dosažení vrcholu je popsáno již v období renesance. Hlavní rozvoj aktivity nastává až na sklonku 18. a v průběhu 19. století. Horolezectví bylo vždy svázáno s ostatními obory lidské činnosti. Osvícenci spojovali výstupy na alpské velikány s vědeckým pozorováním a napomohli rozvoji biologie, geologie a fyziky. Moderní horolezectví je stále spjato s obory jako glaciologie, geomorfologie, klimatologie, horská medicína, vysokohorský trénink,…

Ačkoli uvádíme, že cílem v horolezectví je zdolání hory, činíme tak pouze pro jeho odlišení od sportovního a tradičního lezení. Horolezectví je vždy nutné chápat v širších souvislostech jako multidimenzionální aktivitu. Pro horolezeckou činnost jsou typické následující charakteristiky:

Zvýšené tzv. objektivní nebezpečí – velmi výrazný vliv klimatu (náhlé zvraty počasí), narušená kompaktnost skal apod.

Větší nároky na orientaci v terénu.

Cesty na více lanových délek.

Delší přístup ke skalám (často obtížný nástup a sestup).

Budování postupových jistících stanovišť (“štandů”).

Často jsou součástí výstupu bivaky (nouzová přenocování) na skalních policích nebo ve stěnách na speciálních závěsných konstrukcích.

Pohyb ve vysoké nadmořské výšce spojený s intenzivnějším slunečním zářením, nižším parciálním tlakem kyslíku, dehydratací.

Základy lezení

Lezení patří k aktivitám, kde je nutno mít dostatek informací a zkušeností o tom, jak je provádět výkonnostně i prožitkově, a to s ohledem na maximální bezpečnost. Začátky lezení i potřebnou teorii jsme podrobně popsali v knihách Překážkové dráhy, lezecké stěny a výchova prožitkem (Neuman, Vomáčko, & Vomáčková, 1999), Lezení na umělých stěnách (Vomáčko & Boštíková, 2008) a Lezeme a šplháme (Baláš, Strejcová, & Vomáčko, 2008), kde je uvedeno i mnoho her a cvičení. Zájemce o hlubší proniknutí do problematiky odkazujeme na uvedené publikace. K výuce boulderingu není pro učitele TV třeba zvláštního oprávnění. Pro lezení s lanem, slanění a výstup po laně je nutné vlastnit osvědčení instruktora lezení na umělé stěně a v přírodních terénech, které vydávají akreditovaná pracoviště.

Nácvik lezení

První kroky se uskutečňují, zvláště u dětí, formou cvičení a her při boulderingu. Lézt může více osob současně, nepotřebujeme jistící pomůcky a průběh lezení můžeme snadno kontrolovat. Bouldering považujeme z tohoto hlediska za nejvhodnější formu seznámení s lezením. Druhý krok může představovat nácvik lezení s lanem, které vyžaduje nabytí základních dovedností navazování a jištění. Slanění a výstup po laně může završit základní mini-školu lezení.