Cvičení v přírodě

Cvičení v přírodě chápeme jako tělesná cvičení rozvíjející základní pohybový fond člověka a přispívající také k osobnostnímu růstu. Řadíme zde následující aktivity:

Chůze, běh, skoky.
Plížení, šplhání, lezení.
Cviky rovnováhy.
Házení, vrhání, zvedání, nošení břemen.

Při těchto cvičeních je kladen důraz na pohybové schopnosti jednotlivce - sílu, rychlost, vytrvalost, smysl pro rovnováhu a koordinaci. Typickým rysem je překonávání přirozených i člověkem vytvořených překážek. Cvičení v sobě skrývají určitou dávku rizika, vyžadují překonání strachu, projevení rozhodnosti a tvořivého přístupu při řešení vzniklých situací. Očekává se odvaha i podpora družstva. Cvičení navozují obyčejně u účastníků pocit dobrodružství.

Zdroje praxe i teorie

Inspirací pro dnešní pojetí cvičení v přírodě je krátké ohlédnutí do minulosti. Právě zařazení přirozených cvičení a překonávání překážek v lidské činnosti nám poodhaluje smysl těchto aktivit.

Iniciační rituály - prastarý zdroj různých souborů cvičení i překážek, které museli mladí muži překonávat na cestě k dospělosti. Rituálem se mladí jedinci odprošťovali od vazeb rodiny a prokazovali přechod do dospělého věku. Iniciační zkouškou byli obvykle mladí přijímáni do určitého společenstva (kmen, rod).

Příprava vojáků všech armád světa - Čína, Japonsko, Sparta, Řím, Francie, Německo, Velká Británie.

Filantropisté, Turnéři

Filantropisté (Basedow, du Troit, Gutsmuths, Vieth) zavedli postupně do ústavní výchovy všestranný cvičební program, který se opíral o elementární cvičení – běhání, různé druhy skoků, šplhání, cvičení rovnováhy a nošení břemen. Vedle přirozených prostředků – stromů, skal, příkopů, keřů se užívalo i různých umělých pomůcek – pytle s pískem, tyče ke skokům, uměle vyhloubené příkopy, jednoduché konstrukce k voltižování (speciální pohybové dovednosti k jízdě na koni). Těchto pět elementárních cvičení, která nahradila organizačně náročná rytířská umění, se stala základem v tělovýchovné praxi v mnoha ústavech v Německu.

Turnéři přinesli do tělesné výchovy hromadná cvičení pod širým nebem, která byla umožněna budováním umělých překážek a cvičebních nářadí. Turnéři zjednodušením voltižovacího koně přivedli na svět bradla, hrazdu a kladinu. Méně známé je, že stavěli vysoké dřevěné konstrukce se zavěšenými žebříky a lany ke šplhání a balancování.

Francouzská přirozená metoda

Georges Hébert je označován za zakladatele tělovýchovného systému označovaného „méthode naturelle“ neboli přirozená metoda. Na základě poznatků Mareyho francouzské fyziologické školy, která představovala jakýsi první pokus o vědecký přístup k tělesným cvičením, spolupráce s Déménym a svých pozorování vypracovává svůj systém tělesné přípravy. Zpočátku se zaměřuje pouze na tělesná cvičení pro námořníky. Postupem doby si však uvědomuje důležitost tělesné přípravy a rozšiřuje svou metodu na děti a ženy. Zavrhl umělé cviky, prosazoval ve své práci především účelová cvičení. Razil pojem utilitární (užitkové) gymnastiky. Proto doporučoval jen užitečné a pro život nepostradatelné cviky: běh, skok, šplh, zvedání, házení, úpoly a plavání.

Sokolský pobyt a cvičení v přírodě

Na počátku 20. století se v Sokole objevuje snaha reagovat na oblíbenost pobytu v přírodě. Zakládají se oddíly pobytu v přírodě, jejichž náplní jsou cvičební jednotky v přírodě spojené s tábořením a turistikou. Do cvičební jednotky byly zařazovány běhy, překonávání překážek, házení, nošení břemen, lezení, šplhání, zhupy, úpoly, plavání v šatech a záchrana tonoucího. Významnou propagátorkou táboření, her a překonávání překážek byla Marie Provazníková.

Outward Bound

Organizace založená Kurtem Hahnem se zasloužila o rozvoj a využití překážkových lanových drah pro širší veřejnost. Outward Bound záměrně využíval překážkové dráhy v programech pro osobnostní růst.

Project Adventure

Projekt dobrodružství se inspiroval u Outward Bound a přenesl praktické zkušenosti do školní tělesné výchovy. Postupem času se projekt vyvinul v organizaci, která se stala nejvýznamnějším střediskem rozvoje lanových překážkových drah.

Různé formy a typy programů

Testovací dráhy pro vojáky a záchranáře - dlouhá historie, v nové době i český trenažér Jakub.
Dětská hřiště již od 14. století – Itálie.
Dobrodružná hřiště - impulsy k rozvoji ve 40. let. 20. st. - Dánsko, Mezinárodní asociace dobrodružných hřišť.
Překážkové dráhy v tělocvičnách – Něm., ČR.
Vita Parcours - švýcarský vliv od 60. let 20. st., kondiční okruhy, lesní tělocvičny - vliv Skandinávie, Trimm stezky - hnutí z 60. let Norsko, Německo.
Areály zdraví – od konce 60. let 20. století v ČR.
Mediálně úspěšné pořady – Pevnost Boyard.
Dnes znovuobjevené formy přirozených cvičení: Parkour, Freerunning..

Vedení programu

Při uvádění programů cvičení v přírodě bychom měli respektovat osvědčená pravidla a doporučení. Prvořadá je kontrola oblečení a obuvi. Absence prstenů, řetízků a svázané vlasy jsou zvláště důležité v aktivitách, kde bude využíváno plazení a šplhání.

Stejně jako pro hry a jiné činnosti, ve cvičení je nezbytnou složkou úvodní motivace. Úvodní motivace může ovlivnit nasazení účastníků do aktivity a další průběh cvičení. Motivace může probíhat několika způsoby, kdy je na zkušenosti vedoucího, aby posoudil, jaký způsob zvolit. Pokud je více týmů, je soutěž osvědčenou pobídkou, zvláště pro mladší věkové kategorie. Soutěže nejsou vhodné v případech, kdy je cvičení zaměřeno na sebepřekonávání osobních výzev (např. vysoké lanové překážky). Dále je možné zarámovat cvičení do fiktivního příběhu s úvodní scénkou nebo vyprávěním. Cvičení lze podat jako týmový úkol pro skupinu, kde je očekávána spolupráce jednotlivých členů.

V řadě cvičení jsou v centru dění pouze jeden nebo dva účastníci skupiny. Na vedoucím je, aby zapojil ostatní členy do akce jako dopomoc, záchrance, při jištění, při povzbuzování. Pokud cvičení představuje vrcholnou výzvu pro daného jednotlivce (přechod vysoké klády, skok na hrazdu v prostoru apod.), není vhodné účastníka nutit. Samostatné rozhodnutí musí učinit daný jedinec. Ostatní mohou toto rozhodnutí pouze podpořit. Nátlak od vedoucího se setkává s opačným efektem a účastník se naopak zalekne i pro další aktivity. Právě na procesu rozhodování, případně na způsobu řešení týmového úkolu je postavena reflexe, kdy se vracíme k provedené aktivitě. V reflexi mají hlavní slovo účastníci, vedoucí pouze moderuje debatu. V reflexi se účastnici vyjadřují k pocitům, které měli, k pohnutkám, které vedly k jejich rozhodnutí, ke způsobům řešení týmového úkolu a možnostem vylepšení, k rolím účastníků v týmu.

“Gymnastika pro mládež” (Gutsmuths, 1793)

Gymnastický areál podle Gutsmuthse z roku 1817(Gasch, 1920)

Jahnovo vysukovadlo “Klimmel” (Gasch, 1920)

Turnérský “Einbaum” (Gasch, 1920)

Tělocvična, která nabízí plno podnětů k překonávání překážek (Brodský, 1939)